Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Charles Péguy (1873-1914)

Tak se chová skutečná svoboda. Být liberální a být moderní, to je zásadní protiklad, a obvyklé spojování těchto dvou slov – a toho, co znamenají – je neslýchaným zneužíváním jazyka. Ale nejméně patrná zneužití jazyka jsou ta, která dosáhla svého cíle. A toto je neuvěřitelná záměna. Nic mi není odporné víc než modernismus. A nic nemiluji více než svobodu (i pro ni samotnou, i jako neodvolatelnou podmínku milosti).
Mluvme bez obalu. Modernismus je, modernismus spočívá v tom, nevěřit tomu, v co věřím. Svoboda spočívá v tom, věřit tomu, v co věřím, a připustit (v podstatě požadovat), aby i soused věřil tomu, v co věří. Modernismus spočívá v tom, nevěřit sám sobě, abych neurazil protivníka, který také nevěří. Je to systém vzájemného kažení. Svoboda spočívá v tom, věřit. A připustit a věřit, že i protivník věří.
Modernismus je systém úslužnosti. Svoboda je systém úcty.
Modernismus je systém zdvořilosti. Svoboda je systém respektu.
Není třeba užívat silných slov, ale konec konců je modernismus systém zbabělosti. Svoboda je systém odvahy.
Modernismus je systém lidí velkého světa. Svoboda je ctnost chudých.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 92-3.)
(překládáno ex: L´argent, p. 1135.)

Charles Péguy (1873-1914)

Velká filosofie vůbec není filosofie bez vady. Je to filosofie bez bázně.
Velká filosofie není diktát. Ta největší není ta, která nemá chyby. Velká filosofie není ta, proti které se nedá nic říci. Je to ta, která něco řekla.
Dokonce je to i ta, která by bývala něco řekla. I když nemohla. Říci. Není to ta, která nemá žádná hluchá místa. Je to ta, která má hloubku.
Nejde o to, usvědčit důkazy. Dokazuje se ve školách. Nejde ani o přesvědčování. Přemoci protivníka na poli filosofie, jaká to hrubost!
Skutečná filosofie dobře ví, že nestojí opriti svému odpůrci, nýbrž že stojí vedle ostatních tváří v tvář skutečnosti, jež je vždy větší, vždy tajemnější.
I skutečný fyzik toto ví. Že nestíjí tváří v tvář proti svému odpůrce ve fyzice, nýbrž vedle něj tváří v tvář přírodě, jež je vždy hlubší, vždy tajemnější.
Přihlížet filosofické debatě nebo se na ní podílet s přáním přesvědčit nebo umlčet protivníka, nebo uvidět jednoho z obou soupeřů poraženého, to znamená nevědět, o čem je řeč, to je důkaz velké neschopnosti, podlosti a barbarství. To je svědectví velké nevzdělanosti. Důkaz, že sem nepatřím.
Velká filosofie není ta, která vynáší konečné soudy a stanoví konečné pravdy. Je to ta, která zneklidňuje, ta která otřásá.
Je možné, že svět se neřídil karteziánskou metodou a Descartes sám se jí jistě neřídil. Ale Descartes i svět se řídili karteziánským otřesem.
Velká filosofie není ta, kde se nedá nic opravit. Je to ta, která se o něco zasadila.
Velká filosofie není ta, která je nepřemožitelná ve svých důkazech. Není to ani ta, která jednou, v jednom určitém případě, zvítězila. Je to ta, která se jednou bila.
A malé filosofie, které ani filosofie nejsou, jsou ty, které předstírají, že bojují.
Velká filosofie není první v kompozici. Není první mezi disertacemi. To na filosofických přednáškách se vítězí pomocí důkazů. Ale filosofie nechodí na filosofické přednášky.
Filosofie také není soudní síň. Nejde o to, mít nebo nemít pravdu. Chtít mít pravdu je (ve filosofii) znamením veliké hrubosti, a ještě větší, chtít mít pravdu proti někomu.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 16-18.)
(překládáno ex: Note sur M. Bergson et la philosophie bergsonienne; vyd. NRF, pp. 1333-4, 1338-9.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit … Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris 1960, p. 241-2.)

slovníky ()

česky: právo (od „pravé“ strany, podobně spravedlnost, správný, pravda, pravý, pravidlo atd.)
německy: Recht (od „rechte“ Seite, richtig, recht haben, Gerechtigkeit, )
anglicky: right (od right side, to be right, righteousness, též straight, correct, true, just)
francouzsky: droit (od přímý, rovný, též pravý; la droite – pravá strana)
latinsky: ius (též iurisprudentia, iustus, iustitia)

Paul Ricœur (1980)

Ce qui m´a souvent étonné chez Heidegger, c´est qu´il ait, semble-t-il, systématiquement éludé la confrontation avec le bloc de la pensée hébraïque. Il lui est parfoi arrivé de penser à partir de l´Evangile et de la théologie chrétienne; mais toujours en évitant le massif hébraïque, qui est l´étranger absolu par rapport au discours grec, il évite la pensée éthique avec ses dimensions de relation à l´autre et à la justice, dont a tant parlé Levinas. Il traite la pensée éthique très sommairement comme pensée de valeur, telle que la pensée néo-kantienne l´avait présentée, et ne reconnaît pas sa différence radicale avec la pensée ontologique. Cette méconnaissance me semble parallèle à l´incapacité de Heidegger de fair le „pas en arrière“ d´une manière qui pourrai permettre de penser adéquatement toutes les dimensions de la tradition occidentale. La tâche de repenser la tradition chrétienne par un „pas en arrière“ a´exige-t-elle pas qu´on reconnaisse la dimension radicalement hébraïque du christianisme, qui est d´abord enraciné dans le judaïsme et seulement après dans la tradition grecque? Pourquoi réfléchir seulement sur Hölderlin et non pas sur les Psaumes, sur Jérémie? C´est là ma question. (Note introductive, in: 5349, Heidegger et la question de Dieu, Paris 1980, p. 17.)