Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Charles Péguy (1873-1914)

Je to jev, který se v dějinách lidstva opakuje často. Celá staletí se lidé bijí pro i proti nějaké velké věci. A najednou je konec. A jednoho dne, když se lidstvo právě nedívá, přijde malá banda zlodějů, okrádačů mrtvol, šakalů a méně než šakalů, a druhého dne se zjistí, že ona velká věc byla přes noc zardoušena. Je to bezpochyby nenahraditelná ztráta. V kultuře se vždycky dobře ví, kdy a co se ztrácí, ale neví se nikdy, kdy a co bude nalezeno. Vítězství demagogií je pomíjivé. Ale trosky jsou věčné.. Nikdy nenalezneme znovu všechno. A v takových věcech je mnohem lehčí ztratit než nalézt.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 51.)
(překládáno ex: Les suppliants parallèles, vyd. NRF, p. 932.)

Charles Péguy (1873-1914)

Tak se chová skutečná svoboda. Být liberální a být moderní, to je zásadní protiklad, a obvyklé spojování těchto dvou slov – a toho, co znamenají – je neslýchaným zneužíváním jazyka. Ale nejméně patrná zneužití jazyka jsou ta, která dosáhla svého cíle. A toto je neuvěřitelná záměna. Nic mi není odporné víc než modernismus. A nic nemiluji více než svobodu (i pro ni samotnou, i jako neodvolatelnou podmínku milosti).
Mluvme bez obalu. Modernismus je, modernismus spočívá v tom, nevěřit tomu, v co věřím. Svoboda spočívá v tom, věřit tomu, v co věřím, a připustit (v podstatě požadovat), aby i soused věřil tomu, v co věří. Modernismus spočívá v tom, nevěřit sám sobě, abych neurazil protivníka, který také nevěří. Je to systém vzájemného kažení. Svoboda spočívá v tom, věřit. A připustit a věřit, že i protivník věří.
Modernismus je systém úslužnosti. Svoboda je systém úcty.
Modernismus je systém zdvořilosti. Svoboda je systém respektu.
Není třeba užívat silných slov, ale konec konců je modernismus systém zbabělosti. Svoboda je systém odvahy.
Modernismus je systém lidí velkého světa. Svoboda je ctnost chudých.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 92-3.)
(překládáno ex: L´argent, p. 1135.)

Charles Péguy (1873-1914)

Velká filosofie vůbec není filosofie bez vady. Je to filosofie bez bázně.
Velká filosofie není diktát. Ta největší není ta, která nemá chyby. Velká filosofie není ta, proti které se nedá nic říci. Je to ta, která něco řekla.
Dokonce je to i ta, která by bývala něco řekla. I když nemohla. Říci. Není to ta, která nemá žádná hluchá místa. Je to ta, která má hloubku.
Nejde o to, usvědčit důkazy. Dokazuje se ve školách. Nejde ani o přesvědčování. Přemoci protivníka na poli filosofie, jaká to hrubost!
Skutečná filosofie dobře ví, že nestojí opriti svému odpůrci, nýbrž že stojí vedle ostatních tváří v tvář skutečnosti, jež je vždy větší, vždy tajemnější.
I skutečný fyzik toto ví. Že nestíjí tváří v tvář proti svému odpůrce ve fyzice, nýbrž vedle něj tváří v tvář přírodě, jež je vždy hlubší, vždy tajemnější.
Přihlížet filosofické debatě nebo se na ní podílet s přáním přesvědčit nebo umlčet protivníka, nebo uvidět jednoho z obou soupeřů poraženého, to znamená nevědět, o čem je řeč, to je důkaz velké neschopnosti, podlosti a barbarství. To je svědectví velké nevzdělanosti. Důkaz, že sem nepatřím.
Velká filosofie není ta, která vynáší konečné soudy a stanoví konečné pravdy. Je to ta, která zneklidňuje, ta která otřásá.
Je možné, že svět se neřídil karteziánskou metodou a Descartes sám se jí jistě neřídil. Ale Descartes i svět se řídili karteziánským otřesem.
Velká filosofie není ta, kde se nedá nic opravit. Je to ta, která se o něco zasadila.
Velká filosofie není ta, která je nepřemožitelná ve svých důkazech. Není to ani ta, která jednou, v jednom určitém případě, zvítězila. Je to ta, která se jednou bila.
A malé filosofie, které ani filosofie nejsou, jsou ty, které předstírají, že bojují.
Velká filosofie není první v kompozici. Není první mezi disertacemi. To na filosofických přednáškách se vítězí pomocí důkazů. Ale filosofie nechodí na filosofické přednášky.
Filosofie také není soudní síň. Nejde o to, mít nebo nemít pravdu. Chtít mít pravdu je (ve filosofii) znamením veliké hrubosti, a ještě větší, chtít mít pravdu proti někomu.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 16-18.)
(překládáno ex: Note sur M. Bergson et la philosophie bergsonienne; vyd. NRF, pp. 1333-4, 1338-9.)

Teodor Münz (2003)

Naša túžba a potreba určitej rovnosti taká veľká, že kedysi sme verili, a to aj u nás, predovšetkým naši osvietenci, že niektoré, tak zvané prirodzené práva, v ktorých sme si chceli byť všetci rovní, nám dáva príroda. Tak napríklad právo na súkromné vlastníctvo, na odpor proti útočníkovi, na slobodu slova, náboženského vyznania, na život. Optimistické osvietenstvo, velebiace prírodu, vskutku verilo, že príroda nám dala do vienka tieto práva v našej prirodzenosti, no verili tomu už spomínaní stoici, ktorí vytvorili pojem prirodzeného práva. Tieto práva sme nazvali neodňateľnými, čiže pokladali sme ich za také dôležité, že sme ich vyňali dokonca z právomoci štátu a ústavy. Mali stáť nad nimi. Postupne sme z tohto optimizmu vytriezveli. Ak by totiž tieto práva boli vskutku zakotvené v našej prirodzenosti, museli by byť nemenné, tak ako aj ona. V histórii sa však menia, a to podľa dobových požiadaviek. Dnes vieme, že príroda nám nedáva ani právo na život. Právo žiť nám dala len potiaľ, pokiaľ nám ho nikto silnejší nevezme. Ak nás už neohrozujú šelmy, tak ešte stále bojujeme na život a na smrť s nepatrnými mikróbmi. Dnes už hovoríme len o ľudských právach, a myslím, že je to správne. Ešte stále ich oprávnene vyhlasujeme za neodňateľné, no určujeme si ich my dohodou, a nie proti vonkajšiemu, ale vnútornému nepriateľovi, ktorým sme si my sami. My si berieme navzájom slobodu pohybu, prejavu, vierovyznania, my berieme druhým ich vlastníctvo, zneuznávame druhých z takých a onakých príčin, my vedieme vojny medzi sebou, mrzačíme sa a pripravujeme sa o životy. A pretože náš zmysel pre spravodlivosť, náš súcit a altruizmus, ktorý vyviera vskutku z našej prirodzenosti, sa proti tomu búria, bránime sa dohodami o ľudských právach. Buďme však úprimní a priznajme si, že nás k tomu vedie aj strach či, krajšie povedané, potreba vzájomného mieru. Dejiny nás učia, že tí zaznávaní si svoje práva prv či neskôr vydobyjú, často aj ohňom a mečom. Sme totiž bytosti, ktoré si vedia byť navzájom aj najnebezpečnejšie spomedzi všetkých – tak, ako si vieme azda aj najnezištnejšie pomáhať.
(Nie sme si rovnakí, ale môžeme si byť rovní, in: Mosty 12, 2003, č. 21, str. 3.)

Charles Péguy (1873-1914)

Existuje něco ještě horšího, než mít špatné myšlenky. Totiž mít úplně hotové myšlenky. Existuje ještě něco horšího než mít špatnou duši a dokonce i než kazit svoji duši. Totiž mít úplně hotovou duši. Dokonce existuje něco ještě horšího než mít zvrhlou duši. Totiž mít duši propadlou zvyku.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 69.)
(překládáno ex Note sur M. Descartes, vyd. NRF, p. 1386.)