Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Anselm z Canterbury ()

… Non tento, domine, penetrare altitudinem tuam, quia nullatenus comparo illi intellectum meum; sed desidero aliquatenus intelligere veritatem tuam, quam credit et amat cor meum. Neque enim quaero intelligere ut credam, sed credo ut intelligam. Nam ad hoc credo: quia „„nisi credidero, non intelligam“.
… Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.
(6825, Fides quaerens intellectum, Praha 1990, lat. str. 32, česky str. 33.)

František Xaver Šalda (1935)

Pro malé státy a národy, zejména pro nás (nezapomínejme, že jsme v středu Evropy, bez přístupu k moři a tedy ve skutečnosti mnohem menší, než nač by ukazovala početnost našeho obyvatelstva) klade se otázka tak, že musíme svůj nacionalism vědomě svádět na jmenovatele universálního, vyrovnávat jej účelně a záměrně universalismem. To jsme dělali velmi šťastně ve středověku, to jsme dělali v době obrozenství, to musíme dělat dnes i zítra. Pak se může stát jednoho dne, že budeme jazýčkem na vahách evropských, že rozhodneme vítězství jednoho směru evropského proti druhému. Věřím v poslání středu v Evropě. Osa, kolem níž se ustřeďuje a krystalisuje dění světové, pošinuje se neznatelně, ale přece od západu na východ. Ruský kolektivism a západnický individualism nebudou neustále naježeny proti sobě jako voda a oheň; budou se v budoucnosti víc a víc směšovat, prolínat, prostupovat. Syntetická myšlenka, která předejme toto slučování a ukáže mu cesty, nepochodí špatně. Nemohla by to být myšůlenka středoevropská, a speciálně myšlenka naše? To je kulturní program ne na jedno století, nýbrž na století několik.
(Češství a Evropa, in: 3162, Šaldův Zápisník, Praha 1934-35, s. 228.)

Marcus Tullius Cicero ()

In primique hominis est propria veri inquisitio atque investigatio. … Huic veri videndi cupiditati adiuncta est appetitio quaedam principatus, ut nemini parere animus bene informatus a natura velit nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa iuste et legitime imperanti; ex quo magnitudo animi exsistit …
(De offciis IV, 13.)
Je pak význačnou vlastostí člověka především hledání a zkoumání pravdy. … S touto touhou po poznání pravdy je spojena jakási touha po samostatnosti, že totiž duch přírodou dobře utvářený nechce nikoho poslouchati, leda takového člověka, který ho radami řídí a poučuje, nebo mu v zájmu obecného prospěchu podle práva a zákonů rozkazuje. Odtud zase vyrůstá velikost ducha …“
(O povinnostech, přel. Jarosl.Ludvíkovský, Melantrich, Praha 1940.)
k tomu několik bodů výkladu – LvH (Písek, 12.5.83):
1. inquisitio atque investigatio: ve fr. překladu (de rechercher et d´étudier la vérité“, tedy vyšetřování (zkoumání) a studování, event. vyšetřování a zkoumání, příp. vyhledávání a průzkum, apod. (nikoli však hledání, neboť předmět obojího, totiž inquisitio atque investigatio, je už tu, dán, k dispozici)
2. „veri videndi cupiditati“ – touhou viděti pravdu
3. appetitio principatus – přitažlivost prvenství, touha po prvenství
4. animus bene informatus a natura – duch od přirozenosti dobře utvářený (sformovaný, event. vyvinutý)
5. nemini … nisi praecipienti aut docenti aut utilitatis causa – nikoho … leč z důvodů poskytnutí návodu (předpisu), vyučování (z důvodů v.) nebo z důvodů užitečnosti (prospěšnosti)

Clifford D. Simak (1952)

„Není žádný čas,“ pravil Hezekiah. „Ne ve smyslu normálního lidského chápání času.. Neexistuje nepřetržitý časový proud, ale čas je uzavřen v závorkách, kdy druhá násladuje za první. A protože nejsou sekundy, taková věc neexistuje, samozřejmě čas nelze měřit.“
... /193/ ...
Hezekiah řekl, že není žádný čas. V normálním lidském myšlení neexistuje taková věc jako čas. Čas je uzavřen v závorkách. A každá z jeho závorek obsahuje jedno stadium vesmíru, které je v poměru k lidskému chápání tak obrovské, že rychle svádí k nemožnosti celé si ho představit.
A čas samotný? Čas je nikdy nekončící prostředek, rozprostřený do budoucnosti i minulosti – mimo to[ho], že není žádná budoucnost a minulost, ale nekonečná řada závorek, táhnoucí se na dvě strany, kde každá závorka je jedním stadiem Vesmíru.
Na staré Zemi existovaly spekulace o cestování časem, o vracení se do minulosti nebo o cestách do budoucnosti. A teď Vickers věděl, že to nelze, že tentýž časový okamžik zůstane navždy uzavřen uvnitř všech závorek, že lidská Země prochází od doby svého vzniku stejnou bublinou jednoho časového okamžiku a že ve stejném okamžiku také zemře a nezbude z ní nic.
Samozřejmě lze cestovat v čase, ale nebude ani včerejšek ani zítřek. Ale pokud se držíte určitého časového smyslu, můžete prorazit z jedněch závorek do druhých. A když tak učiníte, nenaleznete včerejšek ani zítřek, ale jiný svět.
A to bylo přesně to, co udělal, když roztočil vlčka, vyjma toho, že vlček s tím neměl co dělat – byla to pouze pomůcka.
(7533, Prstenec kolem Slunce, Laser,? 1995, str. 193.)