Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Milan Šimečka (1988)

Gorbačov nabídl lidem svobodu, mají jí teď tolik, že jim přetéká z hrnce. Snad jen devadesátiletí starci se mohou upamatovat na tolik svobody. Ruský lid se ovšem ptá, zda není lepší vodka nebo cukr. Reformátoři to mají ve východní Evropě špatné. Dostávají se obvykle ke slovu, až když předcházející garnitura vymrskala hospodářství a rozkradla, co se dalo. Reformátoři povolí otěže, lidé si vydechnou, /31/ a protože už je nikdo nebije po hubě za kritiku vrchnosti, říkají hlavně, že za diktátora byl větší pořádek, člověk dostal řádně svůj příděl a není známo, že by se kdy vykolejily vlaky nebo se dokonce potopily atomové ponorky. Je tomu tak na celém světě, že diktátoři nechávají za sebou snědený krám, rozvrácenou mravnost, rozšířenou zločinnost a lží zakrytou skutečnost; svoboda přichází obvykle dosti otrhaná a v rukou toho příliš nenese. Vítají ji jenom ti, kteří znají její hodnotu, ti druzí se po čase diví, že je tak obtížná, náročná a nepohodlná. U nás se naprosto výjimečně dostavil příslib svobody v roce 1968 v poměrném pořádku a poměrném dostatku. Proto ho asi všichni pokládali za tak nebezpečný. Jinak, co si pamatuji, se část našeho skvělého lidu vždy domnívala, že si vybírá mezi svobodou a vepřovou, a proto s oblibou naslouchala vtipu o dvou psech, kteří se potkávají na polsko-československých hranicích, jeden si běží zaštěkat a druhý se běží nažrat. Mnohokrát jsem slyšel vést tyto řeči a tajně jsem se styděl, většinou i mlčel, protože vysvětlování očividného faktu, že svoboda je v jistém ohledu předpokladem blahobytu a jeho rozumného užívání, je strašně komplikované a ne vždy úplně průkazné.
(7247, Konec nehybnosti, Praha 1990, str. 30-31)

D. Simak (1954-62)

Dvojník Hendersona Jamese zamyšleně sevřel obočí. Co teď?
Byla to stejně podivná etika.
Žil a chtěl na živu zůstat. Život byl příliš sladký a přitažlivý pro toho, kdo ho okusil, než aby toužil vrátit se do nicoty, z níž vzešel … nebo to nicota nebyla? Copak teď, když poznal život, když byl naživu, nemůže doufat v posmrtný život jako každá jiná lidská bytost? Nemůže mít totéž právo jako každý jiný člověk na všechny ty vznešené, byť nepříliš jasně definované sliby a ujištění, které poskytovaly náboženství a víra?
Snažil se zrekapitulovat si, co o těchto slibech a ujištěních ví, ale jeho znalosti byly jen matné. Později si vzpomene víc. O něco později, až ten počítač v jeho hlavě bude schopen zkoordinovat a zaktivizovat znalosti, které zdědil.
V hloubi duše pocítil záchvěv hněvu nad tím, jak je nespravedlivé nechat ho žít jen pár krátkých hodin, nechat ho poznat, jak je život nádherný, jenom proto, aby mu ho zas vzali. Bylo to víc než normální lidská krutost. Bylo to cosi, co vyrůstal z pokroucených perspektiv strojové společnosti, která měřila existenci jedině hledisky mechanické a fyzické ceny, a proto bezohledně likvidovala každou část společnosti, která ke svému bytí neměla přesně stanovený důvod.
Ta krutost spočívala v tom, že mu vůbec život dali, ne v tom, že mu ho brali.
A to všechno zavinil pravý Henderson James. On si opatřil puudly a nechal ho utéct. Jeho neobratnost a neschopnost napravit svou chy/123-4/bu bez cizí pomoci si vynutily vznik dvojníka.
Bylo však správné ho z toho obviňovat?
Vždyť by mu měl být spíš vděčen aspoň za těch pár hodin života, za to, že měl vůbec možnost poznat, co život je. Nemohl se však úplně rozhodnout, zda si to skutečně vděčnost zasluhuje.
(Dvojník, in: Poselství z vesmíru, Praha 1990, str. 122 + 124.)