Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Kauzalita jako jev nemůže být filosoficky pouze konstatována, nýbrž musí být právě jako je objasněna. Problém viděl už Aristotelés, a pokusil se o objasnění; jeho objasnění není příliš přesvědčivé, i když křesťanští myslitelé udělali pro jeho rozšíření maximum. Aristotelés měl totiž za to, že série vztahů příčina-následek, sledovaná zpět do minulosti, není bez konce, nýbrž že existuje něco jako poslední (či lépe první) příčina, která už není ničím zapříčiněna; a tuto první příčinu považoval za první zdroj pohybu (příčinu prvního pohybu), a v důsledku toho samu za nehybnou („první hybatel, sám nehybný“). Toto řešení je vysoce problematické již proto, že vůbec nevysvětluje, jak něco nehybného může být zdrojem pohybu (starý Thaletův příklad magnetovce, který se sám nepohybuje, ale přitahuje železné piliny, a tak je uvádí do pohybu, je matoucí a zavádějící, protože my dnes víme, že magnetovec (jako vůbec žádný kus hmoty) není bez pohybu, nýbrž že je jak navenek, tak uvnitř plný pohybů. Celý Vesmír, v kterém je naše galaxie a v ní sluneční soustava a v ní planeta Země jsou v ustavičném pohybu. Ale to není vše: tento pohyb není jen „věčný“, „věčně trvající“, nýbrž proměnlivý. Základní tendence rozmanitých pohybů jsou jednak sestupné (degradační, směřující k větší pravděpodobnosti, entropické), jednak vzestupné (směřující k vyšší složitosti a tím větší nepravděpodobnosti, negativně entropické či negentropické). Takže otázka nezní jen po původu pohybu vůbec, nýbrž hlavně po původu negentropického směřování pohybů. A ovšem to ukazuje také, jak se znovu musíme učit u Aristotela neredukovat chápání pohybu na místní (to už vůbec ne, to je ten nejjednodušší, nejprimitivnější druh pohybu), a dokonce ani na pohyb kinetický (ve smyslu Aristotelově, DYNAMIS KATA KINÉSIN). A tedy že se musíme znovu zabývat problémem, který sám Aristoteles spíše skryl než otevřel svým pojmenováním DYNAMIS, což jsme si v celé evropské tradici navykli nesprávně jmenovat a zejména chápat jako možnost (potentia). (Písek, 030820-1.)

D. Simak (1954-62)

Dvojník Hendersona Jamese zamyšleně sevřel obočí. Co teď?
Byla to stejně podivná etika.
Žil a chtěl na živu zůstat. Život byl příliš sladký a přitažlivý pro toho, kdo ho okusil, než aby toužil vrátit se do nicoty, z níž vzešel … nebo to nicota nebyla? Copak teď, když poznal život, když byl naživu, nemůže doufat v posmrtný život jako každá jiná lidská bytost? Nemůže mít totéž právo jako každý jiný člověk na všechny ty vznešené, byť nepříliš jasně definované sliby a ujištění, které poskytovaly náboženství a víra?
Snažil se zrekapitulovat si, co o těchto slibech a ujištěních ví, ale jeho znalosti byly jen matné. Později si vzpomene víc. O něco později, až ten počítač v jeho hlavě bude schopen zkoordinovat a zaktivizovat znalosti, které zdědil.
V hloubi duše pocítil záchvěv hněvu nad tím, jak je nespravedlivé nechat ho žít jen pár krátkých hodin, nechat ho poznat, jak je život nádherný, jenom proto, aby mu ho zas vzali. Bylo to víc než normální lidská krutost. Bylo to cosi, co vyrůstal z pokroucených perspektiv strojové společnosti, která měřila existenci jedině hledisky mechanické a fyzické ceny, a proto bezohledně likvidovala každou část společnosti, která ke svému bytí neměla přesně stanovený důvod.
Ta krutost spočívala v tom, že mu vůbec život dali, ne v tom, že mu ho brali.
A to všechno zavinil pravý Henderson James. On si opatřil puudly a nechal ho utéct. Jeho neobratnost a neschopnost napravit svou chy/123-4/bu bez cizí pomoci si vynutily vznik dvojníka.
Bylo však správné ho z toho obviňovat?
Vždyť by mu měl být spíš vděčen aspoň za těch pár hodin života, za to, že měl vůbec možnost poznat, co život je. Nemohl se však úplně rozhodnout, zda si to skutečně vděčnost zasluhuje.
(Dvojník, in: Poselství z vesmíru, Praha 1990, str. 122 + 124.)