Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1927)

... Jen to, co má odvahu zhasnout za vteřinu, nebo lépe za zlomek vteřiny, je věčné; neboť umožňuje co nejrychlejší střídu a změnu- Není horších překážek věčnosti než touha po nesmrtelnosti a pokusy uskutečňovati ji. To je akademism, to je jeho hastrošnictví. Jak to vadí životnímu provozu! ...
(Duch české literatury etc., in: Soubor díla FXŠ sv. 22, Kritické projevy sv. 13, Praha 1963, str. 253.)

Bhagavadgíta ()

II. 10, 11
Krišna odpověděl: „Pláčeš pro ty, kteří si to nezaslouží, Ardžuno! Ačkoliv mluvíš moudře, ti, kteří jsou ještě moudřejší, netruchlí pro živé ani pro mrtvé.
II. 12
Neboť nikdy nebylo, aby nebylo Mne, ani tebe, ani těchto králů. A nikdy nebude, abychom kdy přestali být.
II. 13
Bytí není přerušeno, střídá-li se dětství, mládí a stáří. Podobně při smrti bytí nezaniká, nýbrž se uvolňuje k novému tvaru. Moudrý člověk se tím nedá oklamat.
II. 14
Smyslové vjemy horka a chladu, bolesti a radosti, jsou pomíjející a nestálé již svou přirozenou povahou. Snášej je tedy trpělivě, ó potomku králů!
II. 15
Neboť nesmrtelnosti, ó velký mezi muži, je s to dosáhnout jen moudrý člověk, který je klidný v radosti i bolesti.
II. 16
Neskutečnost nemůže nikdy být. Skutečnost nemůže nikdy nebýt. Ti, kdo znají pravdu, vědí, že je tomu tak.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Žijeme ve světě, v němž není nic nesmrtelné, tj. v němž není žádné nesmrtelnosti. To neznamená, že musíme samu myšlenku nesmrtelnosti prostě opustit a zavrhnout; jednou byla myšlena (vymyšlena), a tak se jí nemůžeme zbavit jinak, než že prokážeme její vnitřní nekonsistenci a rozpornost. To však v tomto případě není možné, protože myšlenka nesmrtelnosti je za určitých podmínek (předpokladů) pevná a konsistentní. Jde nám jen o to, že není možno ji uplatnit na žádná vnitrosvětná jsoucna, a dokonce ani na celý vesmír – ani ten není „nesmrtelný“. Vše, co se jednou zrodilo (nebo zrodí), je (bude) smrtelné. Jedině to, co se nikdy nezrodilo, může aspirovat na nesmrtelnost, neboť smrt je nerozlučně spjata s každým životem, který se kdy zrodil a ještě zrodil a ještě zrodí. Jediné možné pozitivní řešení problému „nesmrtelnosti“ tedy musí zaměřit svou pozornost na to, co se nikdy nezrodilo, ale co zároveň nemůže být považováno za pouhé „nic“, co není totožné s „nicotou“. Co to tedy může „být“, nemá-li to zmizet v „nicotě“, ale co také nemůže být „jsoucí“ jakožto nějaké vnitrosvětné jsoucno? Je to „něco“, co sice „ještě není“, ale co nikdy nemůže být „jsoucí“, a přece je základem a spíše zdrojem, pramenem „zrodu“ všeho „jsoucího“ – tedy něco „budoucího“.
(Písek, 060421-1.)

D. Simak (1954-62)

Dvojník Hendersona Jamese zamyšleně sevřel obočí. Co teď?
Byla to stejně podivná etika.
Žil a chtěl na živu zůstat. Život byl příliš sladký a přitažlivý pro toho, kdo ho okusil, než aby toužil vrátit se do nicoty, z níž vzešel … nebo to nicota nebyla? Copak teď, když poznal život, když byl naživu, nemůže doufat v posmrtný život jako každá jiná lidská bytost? Nemůže mít totéž právo jako každý jiný člověk na všechny ty vznešené, byť nepříliš jasně definované sliby a ujištění, které poskytovaly náboženství a víra?
Snažil se zrekapitulovat si, co o těchto slibech a ujištěních ví, ale jeho znalosti byly jen matné. Později si vzpomene víc. O něco později, až ten počítač v jeho hlavě bude schopen zkoordinovat a zaktivizovat znalosti, které zdědil.
V hloubi duše pocítil záchvěv hněvu nad tím, jak je nespravedlivé nechat ho žít jen pár krátkých hodin, nechat ho poznat, jak je život nádherný, jenom proto, aby mu ho zas vzali. Bylo to víc než normální lidská krutost. Bylo to cosi, co vyrůstal z pokroucených perspektiv strojové společnosti, která měřila existenci jedině hledisky mechanické a fyzické ceny, a proto bezohledně likvidovala každou část společnosti, která ke svému bytí neměla přesně stanovený důvod.
Ta krutost spočívala v tom, že mu vůbec život dali, ne v tom, že mu ho brali.
A to všechno zavinil pravý Henderson James. On si opatřil puudly a nechal ho utéct. Jeho neobratnost a neschopnost napravit svou chy/123-4/bu bez cizí pomoci si vynutily vznik dvojníka.
Bylo však správné ho z toho obviňovat?
Vždyť by mu měl být spíš vděčen aspoň za těch pár hodin života, za to, že měl vůbec možnost poznat, co život je. Nemohl se však úplně rozhodnout, zda si to skutečně vděčnost zasluhuje.
(Dvojník, in: Poselství z vesmíru, Praha 1990, str. 122 + 124.)

Platón (-427-347)

… Jest tedy nejprve třeba poznati pravdu o přirozenosti božské a lidské duše pozorováním jejích stavů i výkonů; počátek důkazu je tento.
Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zhynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje sama sebe. Toto pak nemůže ani /35/ zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. …
(7121, Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 31993, s. 34-35.)