Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2003)

Na psané (tištěné) zákony je třeba hledět jako na bohatě instrumentovanou partituru, z níž je třeba ,zahrát‘ spravedlivé rozhodnutí. Soudci jsou ti, kteří je mají „zahrát“, a tedy velmi záleží na tom, jak dobří „hráči“ to jsou. Nakonec však všechno záleží na tom, aby se k slovu dostalo právo a spravedlnost, které se ovšem nebudou krýt (nebudou totožné) s žádným jednotlivým rozhodnutím, asi tak, jako se krásná hudba nekryje s žádnou jednotlivou skladbou ani s kterýmkoli jejím provedením. Některé zákony mohou velmi napomáhat, aby se prosadilo právo a spravedlnost, jiné mohou být v tomto ohledu velmi nedokonalé a některé dokonce mohou být právem označeny za protiprávné a dokonce zločinné. Žádný zákon však nemůže z nespravedlnosti udělat spravedlnost ani naopak, ani z bezpráví právo a z práva bezpráví. (Písek, 030827-2.)

Ladislav Hejdánek (2002)

d) Kdesi v Mémoires d´outre-tombe říká Chateaubriand: „C´est le devoir qui crée le droit et non le droit qui crée le devoir.“ (Dictionnaire des citations, p. 123.) Je zřejmé, že pod slovem „právo“ (také „práva“, droit) má autor na mysli prostě dané, pozitivní právo, jinak řečeno zákony. Naproti tomu povinnost chápe jako cosi primárního, co všemu právu a všem zákonům předchází. Pak ovšem je nutno se tázat po povaze oněch povinností a závazků a po tom, co je zárukou jejich platnosti a závaznosti. Pochopitelně tu hraje značnou úlohu konvence, tj. lidský úzus, jak je těch či oněch slov a termínů užíváno. Nicméně má dobrý smysl připustit platnost obecného povědomí, že zákony a zákonně ustanovené právní normy mohou být správné, ale také nesprávné, že mohou být spravedlivé, ale také nespravedlivé. Stará formule, říkající, že „summum ius, summa iniuria“, se zdá rovněž potvrzovat, že formulované, nařízené a vynucované právní normy se mohou se spravedlností daleko míjet. Svým způsobem lze totiž zákonné normy považovat za formu moci, zatímco v hlubším pojmu právního závazku je vždy přítomno také něco vlastně nevynutitelného, něco, co dokonce ani nemůže a nesmí být vynucováno, nemá-li se právo změnit v hrubé bezpráví. Tím nevynutitelným základem všeho práva a vší právní skutečnosti je loajalita vůči něčemu, co právu (každému právu) předchází nejen tak, že je zakládá, ale dokonce že je umožňuje. Tuto dvojí složku práva je nutno i pojmově odlišit: jedna složka je tím, co je poslední normou (jíž nemůže nikdo, žádný člověk ani žádný stát, žádná společnost, žádná doba atd. volně disponovat), zatímco ta druhá má funkci nepochybně služebnou, totiž aby dala oné první, nevynutitelné, svým způsobem bezbranné složce co největší oporu a podporu, aby pomáhala ji ujasnit, upřesnit a společensky platně upevnit. (Písek, 020127-1.)

D. Simak (1954-62)

Dvojník Hendersona Jamese zamyšleně sevřel obočí. Co teď?
Byla to stejně podivná etika.
Žil a chtěl na živu zůstat. Život byl příliš sladký a přitažlivý pro toho, kdo ho okusil, než aby toužil vrátit se do nicoty, z níž vzešel … nebo to nicota nebyla? Copak teď, když poznal život, když byl naživu, nemůže doufat v posmrtný život jako každá jiná lidská bytost? Nemůže mít totéž právo jako každý jiný člověk na všechny ty vznešené, byť nepříliš jasně definované sliby a ujištění, které poskytovaly náboženství a víra?
Snažil se zrekapitulovat si, co o těchto slibech a ujištěních ví, ale jeho znalosti byly jen matné. Později si vzpomene víc. O něco později, až ten počítač v jeho hlavě bude schopen zkoordinovat a zaktivizovat znalosti, které zdědil.
V hloubi duše pocítil záchvěv hněvu nad tím, jak je nespravedlivé nechat ho žít jen pár krátkých hodin, nechat ho poznat, jak je život nádherný, jenom proto, aby mu ho zas vzali. Bylo to víc než normální lidská krutost. Bylo to cosi, co vyrůstal z pokroucených perspektiv strojové společnosti, která měřila existenci jedině hledisky mechanické a fyzické ceny, a proto bezohledně likvidovala každou část společnosti, která ke svému bytí neměla přesně stanovený důvod.
Ta krutost spočívala v tom, že mu vůbec život dali, ne v tom, že mu ho brali.
A to všechno zavinil pravý Henderson James. On si opatřil puudly a nechal ho utéct. Jeho neobratnost a neschopnost napravit svou chy/123-4/bu bez cizí pomoci si vynutily vznik dvojníka.
Bylo však správné ho z toho obviňovat?
Vždyť by mu měl být spíš vděčen aspoň za těch pár hodin života, za to, že měl vůbec možnost poznat, co život je. Nemohl se však úplně rozhodnout, zda si to skutečně vděčnost zasluhuje.
(Dvojník, in: Poselství z vesmíru, Praha 1990, str. 122 + 124.)