Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

David Hume (+ 1776)

It is certain that the easy and obvious philosophy will always, with the generality of mankind, have the preference above the accurate and abstruse; and by many will be recommended, not only as more agreeable, but more useful /7/ than the other. It enters more into common life; moulds the heart and affections; and, by touching those principles which actuate men, reforms their conduct, and brings them nearer to that model of perfection which it describes. On the contrary, the abstruse philosophy, being founded on a turn of mind, which cannot enter into business and action, vanishes when the philosopher leaves the shade, and comes into open day; nor can its principles easily retain any influence over our conduct and behaviour. The feelings. of our heart, the agitation of our passions, the vehemence of our affections, dissipate all its conclusions, and reduce the profound philosopher to a mere plebeian.
(An Enquiry concerning Human Understanding, in: 5155, Enquiries …, Oxford Univ. Press 3.ed.-reprint1978, p. 6 –7.)
Je jisté, že tato blízká a srozumitelná filosofie bude mít u lidí přednost před filosofií nesnadnou a abstraktní a mnozí lidé ji budou doporučovat nejen pro její příjemnost, nýbrž i pro její větší prospěšnost. Ona proniká víc do všedního života, modeluje srdce a city a tím, že se dotýká principů, které aktivují lidi, usměrňuje jejich chování a přivádí je blíž k onomu vzoru, který popisuje. Naproti tomu abstraktní filosofie, založená na procesu myšlení, jež nemůže proniknout do činorodého života, mizí, jakmile filosof opustí stán a vstoupí do denního světla; a její principy si jen stěží mohou udržet vliv na naše chování. Všechny jejich závěry jsou rozptylovány city našeho srdce, výbuchy našich vášní, prudkostí našich náklonností a z hlubokomyslného filosofa se tak stává obyčejný člověk.
(3657. Zkoumání lidského rozumu, př. V. Gaja, Praha 1972, str. 31)

Jan Patočka (1966)

Běží nyní o určení ideálu, ideje dokonalého poznání toho trojího.Dokonalým bude, je-li pravdivé. Pravdivost však Komenský chápe nejen jako postižení věcí tak, jak jsou (adaequatio intellectus ad rem cognoscendam), nýbrž jako vnitřní shodu a spojitost věcí s jejich základem, z něhož vyplývají; jako veritas transcendentalis. Pravda ukazuje věci v jejich vzniku, v tom, jak jsou učiněny. Učiněna jsou však podle ideje, tj. podle jisté možnosti být. Ideje jsou však buď idejemi děl Božích nebo přírody nebo posléze umění. (Idea je sice pouhá možnost, ale pouze u věcí stvořených a umělých; idea idejí je ens realissimum.) Umění bere své ideje z přírody, příroda je má od Boha, Bůh sám ze sebe; tj. umění napodobí přírodu, příroda Boha, Bůh sebe sama: příroda je obrazem Božím, zviditelněním neviditelného, umění / obrazem či nápodobou přírody, Bůh však je sám v sobě předlohou všeho ostatního, vzorem a ideou idejí – není správné, že Bůh svobodně tvoří ideje a věčné pravdy (jak myslí například Descartes). …
(Komenského názory etc., in: 7855, Komeniologické studie II., Praha 1998, s. 245-6.)