Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

David Hume (+ 1776)

It is certain that the easy and obvious philosophy will always, with the generality of mankind, have the preference above the accurate and abstruse; and by many will be recommended, not only as more agreeable, but more useful /7/ than the other. It enters more into common life; moulds the heart and affections; and, by touching those principles which actuate men, reforms their conduct, and brings them nearer to that model of perfection which it describes. On the contrary, the abstruse philosophy, being founded on a turn of mind, which cannot enter into business and action, vanishes when the philosopher leaves the shade, and comes into open day; nor can its principles easily retain any influence over our conduct and behaviour. The feelings. of our heart, the agitation of our passions, the vehemence of our affections, dissipate all its conclusions, and reduce the profound philosopher to a mere plebeian.
(An Enquiry concerning Human Understanding, in: 5155, Enquiries …, Oxford Univ. Press 3.ed.-reprint1978, p. 6 –7.)
Je jisté, že tato blízká a srozumitelná filosofie bude mít u lidí přednost před filosofií nesnadnou a abstraktní a mnozí lidé ji budou doporučovat nejen pro její příjemnost, nýbrž i pro její větší prospěšnost. Ona proniká víc do všedního života, modeluje srdce a city a tím, že se dotýká principů, které aktivují lidi, usměrňuje jejich chování a přivádí je blíž k onomu vzoru, který popisuje. Naproti tomu abstraktní filosofie, založená na procesu myšlení, jež nemůže proniknout do činorodého života, mizí, jakmile filosof opustí stán a vstoupí do denního světla; a její principy si jen stěží mohou udržet vliv na naše chování. Všechny jejich závěry jsou rozptylovány city našeho srdce, výbuchy našich vášní, prudkostí našich náklonností a z hlubokomyslného filosofa se tak stává obyčejný člověk.
(3657. Zkoumání lidského rozumu, př. V. Gaja, Praha 1972, str. 31)

Ladislav Hejdánek (2005)

Tážeme-li se po „tom pravém“ v určitém kontextu, znamená to, že respektujeme rozdíl mezi „daným“ a „pravým“, jakož i to, že „dané“ by se mělo opravit či mělo by být napraveno tak, aby se více přiblížilo tomu „pravému“. Z toho pak vyplývá, že jakékoli pochopení toho „pravého“ se nutně stává čímsi „daným“, které musí být znovu měřeno tomu kontextu příslušným „pravým“. Z principu tedy nemá smysl se tázat po tom, co je tím „pravým“ pro „pravé“ samo: „pravé“ je posledním kritériem sebe sama i všech „daných“ (uskutečněných) přiblížení k „pravému“ (jakož i všeho, co se od „pravého“ nějak vzdaluje a je s ním v rozporu).
K tomu ovšem ještě přistupuje i to, že každé myšlenkové uchopení v rámci tradičních (původně starořeckých) způsobů myšlení znamená jakési „zpředmětnění“. A protože „pravé“ samo je nepředmětné, nelze tradičním způsobem „pravé“ myšlenkově uchopit přímo, nýbrž pouze nepřímo, tj. za pomoci nepředmětných konotací. A protože nemůžeme (dnes a tradičně) myslet, aniž bychom se intencionálně vztáhli k něčemu (také) předmětnému, můžeme se myšlenkově (nepředmětně) vztáhnout k „pravému“ jen tak, že se zároveň předmětně vztahujeme k čemusi (také) předmětnému. Věcně to souvisí s tím, že „pravé“ se vztahuje k „danému“ vždy jen situačně, tj. do určitých souvislostí, do určitého kontextu, a to ačkoli se vlastně a originérně vztahuje k celku všeho jsoucího (neboť samo je jednotou, celkem, ovšem nepředmětným). (Písek, 050201-1.)