Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

David Lodge (1975)

Jak už je asi zjevné, Morris Zapp si svých spolupracovníků na vinici literatury příliš nevážil. Viděl v nich nedomrlé, mdlé, nesvéprávné tvory, kteří se válejí v relativismu jako hroch v bahně a jejichž chřípí se sotvakdy pozvedne k ozónu racionálního myšlení. S blaženým klidem tolerují názory svých protivníků – ba nastojte, někdy svůj názor dokonce mění. Jejich žalostné pokusy o hloubku se předem diskvalifikují, protože si nedělají nárok na definitivnost. S oblibou začínají přednášku slovy: „Rád bych upozornil na některé otázky spojené s tím či tím,“ jako by si mysleli, že svou intelektuální povinnost splní, když otázky prostě položí. Takové manýry přiváděly Morrise Zappa k šílenství. Otázky, tvrdil, vymyslí každý blb; teprve odpovědi jsou znakem pravého muže. Když někdo nedokáže odpovědět na své otázky, buď si s nimi nedal pořádnou práci, nebo to nejsou pořádné otázky.V obou případech by měl držet hubu. Člověk dnes nemůže projít jediný odborný časopis, aby nezakopával o nezodpovězené otázky, které tam roztrousil nějaký neodpovědný idiot – je to jako spravovat podlahu v podkroví plném starého harampádí. Ještě že jeho komentáře s tím jednou provždy skoncují, aspoň pokud jde o Jane Austenovou.
Ale práce mu šla pomalu; nebyl ještě ani v polovině Rozumu a citu a už bylo zřejmé, že každý komentář vydá na několik svazků. Kromě příležitostných článků nepublikoval už několik let ani řádku. Někdy se pustil do nějakého problému, a po pár hodinách přemýšlení si vzpomněl, že jej před lety vyřešil. …
(4479, Hostující profesoři, Praha 1980, s. 44.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Co to doopravdy znamená, když o něčem řekneme, že to „jest“? Odhlédneme-li ode všech případů, kdy nám jde jen o funkci pomocnou, např. že „5 + 7 je(st) 12“ nebo že „pes je(st) obratlovec“ nebo že „je sychravo“ nebo že mně „je špatně“ atd., pak tím máme na mysli, že to, co „jest“, je „jsoucí“, tedy že to je „jsoucno“. Co všechno tedy můžeme považovat za „jsoucí“ neboli za „jsoucno“? Někdy tím myslíme totéž, jako bychom řekli, že to je „skutečné“ čili „skutečnost“. Ovšem zase je třeba náležitě rozvážit, co tím vlastně rozumíme. Tak např.: je „pes“ nebo „obratlovec“ opravdu skutečnost? V obou případech jde o tzv. obecninu (abstraktum), a obecniny jsou pouze mínitelné, ale nepovažujeme je za opravdovou skutečnost, za pravá „jsoucna“. Je zřejmé, že o opravdové skutečnosti (nebo o pravém jsoucnu) můžeme vážně mluvit (a rozmýšlet) pouze v případě, že jde o tohoto určitého psa (a v této chvíli) nebo tohoto určitého obratlovce (rovněž v určitou chvíli); a přitom je také zřejmé, že může jít o jednu a touž opravdovou skutečnost, neboť tento určitý pes je nepochybně také obratlovcem (zatímco obratlovec jako takový neexistuje, tj. „není“, „není jsoucí“). Být jsoucí znamená tedy vyskytovat se někde ve světě, přesněji dít se ve světě, stávat se (sebou) ve světě.
(Písek, 150318-2.)