Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Jaspers (1952)

Noch über die Götter hinaus fragt also der Dichter. Er kommt zu dem Letzten, zu dem Einen, er NEJNT ihn Aufseher und Herr von Allem. Ob auch dieser vielleicht es nicht weiβ, solche Frage scheint skeptisch bis zur Blasphemie. Aber ist sie das wirklich? Wenn die Frage nach dem „vorher“ im Ernst gestellt ist, wenn der Blick in das Geheimnis fiel, dann ist von dem Allumgreifenden, dem Unendlichen keine Aussage mehr angemessen. Das Denken hält fragend an. Es steht still vor dem Sein. DAS Sein soll nicht angetastet werden durch ein vermeintliches Wissen, auch nicht durch die Erwartung, es sein in der Form dessen, was wir Wissen nennen, überhaupt wiβbar. Die Frage: Oder weiβ auch er es nicht verbirgt die Unsagbarkeit des Eigentlichen, verbirgt die Wissensfremdheit des alles bestimmte Wissen überschreitenden gegenstandslosen Grundwissens.
Solche Erfahrung gab es vor dreitausend Jahren. Sind wir weitergekommen? Wissen wir heute mehrvom Ursprung der Welt? ...
(Der Weltschöpfungsgedanke, in: 3336, Philosophie und Welt, München 1963,
S. 159.)

Ladislav Hejdánek (2012)

K lidské povaze náleží touha a vůle vědět, ale neméně také touha se dozvědět ještě něco dál, víc (a přesněji). Už toto rozpoznání poukazuje zřetelně na chybnost či mylnost starořeckého ideálu „vědění“ ve smyslu epistémé (tedy „vidění“, náhledu, názoru ve smyslu zření): pokud něco nahlédneme, není už dál co dodat. Epistémé nepřipouští vylepšování, dokonalost vylučuje „pokrok“. Právě proto představuje Sókratés (ovšemže po Demokritovi) tak významnou a přímo stěžejní postavu myslitele, který rozpoznává omezenost jak svého, tak každého vědění, a poukazuje nám na známé pojetí „vědoucího nevědění“. To sice někdy může vést (a některé myslitele vskutku vedlo) k zásadní a všeobecné skepsi, ale jen z nedorozumění resp. z nepochopení, co to takové „vědoucí nevědění“ vpravdě jest. Nejde o paušální relativizování veškerého vědění (jak tomu bylo u Demokrita), nýbrž o zásadu kritičnosti, která dovolí a také dokáže rozpoznat to, co skutečně víme, od toho, o čem se jen domníváme, že to víme, ergo: poznat a vědět, co ještě nevíme. (Sókratova formulace, že nikdo neví nic určitého, musí být interpretována situačně – šlo o řeč před soudem: vždyť právě soudci „nevěděli“, ale soudili, odsuzovali.) Proto má daimonion především úlohu negovat – nevíme nikdy docela jistě, co je dobré, co je spravedlivé, co je pravdivé, ale můžeme vědět s naprostou jistotou, že je něco nedobré, nespravedlivé nebo nepravdivé.
(Písek, 080928-1.)

Douglas Adams (1952-2001)

There is a theory which states that if ever anybody discovers exactly what the Universe is for and why it is here, it will instantly disappear and be replaced by something even more bizarre and inexplicable. There is another theory which states that this has already happened.
(z citátů na webu)
Jedna teorie tvrdí, že pokud vůbec někdo jednou přesně zjistí, co to je Vesmír a proč tu je, ten okamžitě zmizí a bude nahražen něčím ještě bizarnějším a nepochopitelnějším. A pak tu je ještě druhá teorie, která tvrdí, že k tomu už došlo.

In the beginning the Universe was created. This has made a lot of people very angry and has been widely regarded as a bad move.
(z citátů na webu)
Na počátku byl stvořen svět. To však velmi rozhořčilo spoustu lidí a bylo to považováno za základní chybu (omyl?, špatný krok, event. začátek).