Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

To, že můžeme mluvit o souvislostech, ještě neznamená, že vše, co nějak spolu souvisí, už eo ipso vytváří nějaký „celek“. Musíme totiž rozlišovat mezi souvislostmi, které jsou pro celek vskutku nutné, ba zakládající, celek tvořící, a souvislostmi, které jsou jen vnější a tedy jen zvenčí konstatovatelné, měřitelné atd., ale pro skutečný celek, skutečnou celkovost nemají zakládající význam. To tedy za prvé; ale pak tu je třeba ještě dalšího rozlišení, které už není tak jednoduché, dokonce ani v podobě pouhé schematičnosti: jsou totiž na jedné straně souvislosti, které drží určitý celek pohromadě, tj. jimiž je zakládána a udržována jeho integrita, a jiné souvislosti, které mají spíše charakter nesouvislostí, ovšem nikoli jen formálních, nýbrž „reálných“, skutečných ne-souvislostí, eventuelně přetržitostí. Celek se totiž nezakládá a neudržuje pouze souvislostmi (vztahy), které jej sjednocují, ale také souvislostmi resp. ne-souvislosti, přetržitostmi, tedy vztahy, které jej vydělují, oddělují od jiných celků, vůbec od okolí, od ostatního „světa“, a jimiž udržuje sám sebe sebou samým, tedy svou svébytnost (lépe než totožnost, „identitu“, která sugeruje neměnnost). Musíme tedy uvažovat o vztazích či souvislostech nejen spojujících, ale také o vztazích či souvislostech dělících, oddělujících, zajišťujících odstup, distanci, jakési meze či hranice, bez nichž by celek nikdy nebyl celkem.
(Písek, 101130-2.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Samo slovo „shromáždění“ není nejlépe voleno, protože poukazuje na „hromadu“; od dob Hérakleita z Efezu je však celek postaven proti pouhé hromadě (náhodně rozházených věcí) právě díky – dnes bychom řekli – vnitřní sjednocenosti, vnitřní integritě. Co však znamená tato vnitřní sjednocenost či integrita, které Heidegger říká „Versammlung“ a pro niž Chvatík překládá „shromáždění“? Heidegger tak interpretuje základní význam řeckého termínu LEGEIN a LOGOS. LEGEIN – podobně jako latinské „legere“ a německé „lesen“ znamená původně sbírati. To je nepochybně vhodnější slovo, i když příslušné substantivum je málo běžné, téměř nezvyklé: sebranost. Navíc běžný význam slovesa „sebrati“ poukazuje na to, že tu je něco, co leží a je k mání, a co tedy může být zvednuto čili sebráno. (Viz např. Rozina sebranec.) Vhodnost slovesa sebrati však spočívá v tom, že předpokladem sbírání je vybírání, selekce. Na hromadu se shrnuje, „hromadí“, pokud tu existuje nějaký výběr, tak byl proveden ještě předem; naproti tomu sbírat houby znamená je vybírat z lesa, z houštin, vyhledávat i tam, kde nejsou vůbec nebo jen málo vidět. V tom smyslu je každý, i ten nejmenší organismus takovou „sbírkou“, lépe „sebráním“, jehož původně selektivní mohutnost přesahuje naše představy a zejména znalosti. Jakým způsobem poslední kořínky nějaké rostliny vybírají z půdy třeba stopové prvky, je pro nás zatím neznámo a působí to spíše jako kouzelnictví nebo zázrak. (Písek, 030630-2.)

Ladislav Hejdánek (1988)

Nyní již musíme opustit Aristotela a pohybovat se dál po své vlastní cestě (a sledovat svou vlastní metodu). Především musíme od pohybu, který jsme charakterizovali jako přechod z vnitřku do vnějšku, tedy jako zvnějšnění vnitřního, odlišit „pohyb“ ryze vnitřní (který se eo ipso vymyká zmíněnému výměru). A tento ryze vnitřní pohyb nemůžeme odvozovat od žádné FYSIS (na rozdíl od Aristotela, který za poslední příčinu všeho pohybu považoval cosi nehybného v sobě, tedy nějaké neměnné jsoucí, aniž by si jakkoliv položil otázku po oprávněnosti dotazování po FYSIS takového „prvního hybatele“). Tedy od čeho jiného, nebo lépe řečeno, jak jinak můžeme vidět původ a zdroj onoho „vnitřního pohybu“, který nutně předchází každému zvnějšňování vnitřního? Tady před námi stojí následující problém: když událost chápeme jako celek (SYNOLON) zvnějšňování vnitřního, musíme na jedné straně předpokládat něco jako Aristotelův LOGOS = pojem, který tomuto uskutečňování ve smyslu zvnějšňování vnitřního vlastně dává tvar, podobu, řád, celkovost. Na rozdíl od Aristotela ovšem nebudeme ani v nejmenším trvat na neměnnosti tohoto LOGU, ale budeme s Aristotelem sdílet pojetí, že každá „věc“ (tj. pravé jsoucno) má svůj LOGOS, který ji drží pohromadě. Tento LOGOS ovšem nemůžeme považovat za samostatné jsoucno, dokonce nemůžeme LOGOS označit vůbec jako „jsoucí“. To plyne ostatně již z toho, že LOGOS události je garantem její integrity, a její integrita do sebe zahrnuje jak vnější, tak vnitřní stránku události obě stránky jsou přitom v dynamickém vzájemném vztahu, při kterém se jedna jakoby přelévá do druhé za současné proměny z vnitřní na vnější, takže jedné vlastně ubývá, pokud lze kvantifikovat, kdežto druhá roste, vzkvétá a chřadne až posléze zaniká). (kroužk.blok č. 88-213; Praha, 880213-2.)

Miloš Rejchrt ()

Quasi partem mundi voco ut animalia et arbusta. Nam genus animalium arbustorumque pars universi est, quia in consummmationem totius assumptum et quia non est sine hoc universum. Unum autem animal et una arbor quasi pars est, quia, quamvis perierit, tamen id ex quo perit, totum est. Aër autem, ut dicebam, et caelo et terris cohaeret; utrique innatus est. Nihil enim nascitur sine unitate.
(5711, Naturales questiones, II, 3.2.)
I call such things as animals and trees a quasipart of the universe. Now, the class of animals and trees is a part of the universe bacause it is considered in the sum of the whole and because there is no universe without such a class; but a single animal or single tree is a quasi-part because even when it is lost nevertheless the whole from which it is lost is still intact. But the atmosphere, as I was saying, is connected both to sky and to earth; it is innate to both. Moreover, whatever is an inborn part of anything has unity. Nothing is born without unity.
(5711, translated by Thomas H. Corcoran; London etc. 1971, p.105.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Každé pravé jsoucno je událostné, tj. je to vnitřně integrovaná událost. Není žádných skutečných celků bez příslušné integrující mohutnosti, která drží událost pohromadě jako jednotu, nikoli pouze jako hromadu. Jen o takové celostné události, vnitřně sjednocené, můžeme právem říci, že „má“ své „bytí“ resp. že „je“ „bytím“. Každé bytí je bytím nějakého pravého jsoucna; otázkou dosud nevyřešenou ovšem je (může být), jak daleko jsme ochotni jít, půjde-li o onu niternou, nepředmětnou sjednocenost, tedy celkovost. Také to lze říci jinak: jak dalece jsme ochotni přiřadit k oněm tak fatálně zpředmětněných „silám“, vládnoucím předživým skutečnostem (jako jsou třeba atomy a zejména atomová jádra, ale také třeba mlhoviny, hvězdy a hvězdné soustavy, nebo také planety) také jakési dosud neuznávané a často vysloveně (dogmaticky) popírané „síly“ nepředmětné, eventuelně odhalit, jak každá taková dosud za zcela předmětnou považovaná síla má také svou vlastní nepředmětnou stránku. Možná, že bylo něco správně tušícího na jinak ovšem mylném předpokladu vitalistů, že skutečně existuje a působí tzv. vis vitalit, jakási „živá síla“, nepřevoditelná na žádnou z dosud tehdy (i ještě zase dnes) známých sil „fyzikálních“ (o jejichž „sjednocení“ tolik usiloval už Einstein). Pochopitelně je třeba se vystříhat toho omylu, že na takovou novou „sílu“ budeme opět tradičně pohlížet jako na sílu „předmětnou“, jen proti jiným předmětným silám poněkud zvláštní. Jestliže musíme vzít na vědomí, že žádné jsoucno svým bytím jen „prostě nedisponuje“, že jeho bytí není jeho výbavou, ale že každé pravé jsoucno, každá pravá událost musí své bytí aktivně vykonávat, musíme se nutně tázat, jakou „mocí“, jakou „silou“ to může uskutečňovat. Je přece z cela zřejmé, že tuto „hybnou sílu“, jak o ní (v případě člověka) mluví třeba Masaryk (OS I, 208 – vis motrix“), nemůžeme chtít odvozovat od ničeho vnějšího, mimo dané jsoucno (tj. událost) stojícího a působícího, nýbrž že tu před úkolem „aktivně vykonávat své vlastní bytí“ stojí samo pravé jsoucno, sama pravá událost. U každého takového celku se musíme proto ptát po tom, co je zdrojem (původcem, ohniskem, pramenem atd.) oné nezbytné aktivity, nebo – jak upřesňuje Masaryk – nikoli pouze „aktivnosti“, ale „spontánnosti“ (tady pochopitelně má svou důležitost pojmové vymezení obou termínů, chceme-li jich pro rozlišení použít).
(Písek, 080102-2.)