Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Teoretičtí fyzikové dnes jakoby samozřejmě mluví o nejmenších kouscích času, a vyvozují to z kvantové teorie. Někteří to dovádějí až do tak absurdních důsledků, že uvažují o tzv. chrononech; to je jeden z krajních důsledků myšlenky atomismu, která je sice stará, ale v poslední době zřejmě mezi teoretickými fyziky velmi oživla. (Podobně začali někteří mluvit o gravitonech, což by měly být nejmenší „částečky“ snad gravitačního „působení“ – nebo snad „pole“?) Myšlenka zrnitosti času je však silně povážlivá, protože je příliš těsně spjata s matematizací, a ta nezná nic jako „směr“ časové posloupnosti: matematicky vyjádřen může určitý postup jít „kupředu“ stejně tak dobře jako „zpátky“. To však znamená, že žádná matematická teorie nemůže postihnout čas jako čas, nýbrž že v nejlepším případě se může pokusit některé je struktury simulovat (přiblížit se modelem skutečnosti). V jistém smyslu ovšem je „čas“ opravdu „diskontinuitní“, ale platí to jen o času obecném jakožto „poli“, jež vzniká a je živeno skutečnými „částečkami“ času, nerozlučně spjatými s „pravými událostmi“ (jejichž událostné dění vytváří kolem sebe – tj. v nejbližším i vzdálenějším okolí – jakási „pole“, jež se navzájem prostupují či prolínají a vytvářejí tak onen „obecný čas“, vždy jenom místní a tedy místně v něčem odlišný či specifický – tedy nemající jedinou společnou „přítomnost“). Nu, a tak je snad zřejmé, že obecný čas nevzniká „skládáním“ skutečných „částeček“ událostného času, nýbrž spíše jejich spolubytím, vzájemným prostupováním a snad něčím jako slučováním až srůstáním. Tak jako obecný čas není „hromadou“ jednotlivých událostních časů, tak ani svět není hromadou („skladištěm“) věcí (ovšemže ani událostí). A to má právě zásadní důležitost pro náležité porozumění tomu, čemu jsme si navykli říkat „náhoda“ nebo „nahodilost“: v každém aktuálně přítomném okamžiku představuje stav „okolního světa“ (resp. osvětí) jakýsi pórovitý soubor „okolností“, který by sice měl jakousi svou relativní „setrvačnost“ (či „dynamiku“), do jejíchž „pórů“ je možno jakoby zasáhnout aktivním vložením čehosi nového, na nic z dosavadních daností neredukovatelného. A to zároveň vždycky znamená jakousi malou nebo větší proměnu nejen dění subjektního (spjatého s jedním subjektem), ale i dálo jdoucího, často přes ovlivnění jiných subjektních aktivit.
(Písek, 150102-3.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)