Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1970)

... Imanentní reflexe v přítomné samodanosti nemusí eo ipso ještě nikterak dávat bytostné určení, podstatu věci, rozumíme-li podstatou to, co předmět reflexe činí tím, čím jest.
Co však činí předmět reflexe tím, čím jest? Co je bytím reflektovaného jsoucna? Nic jiného než jeho zájem o bytí na světě, o své vlastní bytí, které mu není lhostejné, vůči /163/ kterému „nestojí stranou“, nýbrž které bere s sebou do svého pohledu. Toto bytí však podstatně není v přítomnosti dáno ani cele, ani aspektuálně. Nemůže vůbec být dáno, nýbrž pouze získáno, vydobyto, nalezeno a to v boji proti něčemu, co je původně zastírá, zakrývá, falšuje. Tu může být to, co se nám z nás samých dává, nabízí,, ukazuje, záminkou k odvedení pozornosti od vlastní úlohy otevřít teprve vlastní já. Domnívat se, že víme, věděl již Sokrates, je hlavní překážka na cestě k vědění, která začíná objevením otázky.
Naproti tomu absolutní reflexe se nezajímá o mé bytí na světě, které ...
(Přirozený svět v meditaci ..., in: 6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970,
str. 162-63)

Ladislav Hejdánek (2014)

Vše, k čemu se můžeme (jakožto lidé svou myslí, ale to je jen speciální případ – obecně tedy nejen myslí, nýbrž svou reaktibilitou) vztáhnout jako k něčemu více méně určitému, jsou buď pravá jsoucna nebo skupiny (eventuálně společenství) pravých jsoucenO všech jsoucnech vůbec můžeme říci, že v nějakém smysl „jsou“, rozumí se, že „jsou jsoucí“, a můžeme tím myslet buď některou z jejich momentálních (aktuálních) jsoucností, anebo celek všech jejich jsoucností (z nichž některé už proběhly a staly se už minulostí, přesně: jejich bylostí, zatímco k jiným ještě nedošlo, takže náleží ještě jejich budoucnosti, přesně: budosti), o kterém pak mluvíme jako o jejich bytí. Pravá jsoucna jsou vnitřně (či zevnitř) integrované události; bytí takových událostí je časově koextenzivní s jejich „životem“, tj. s dobou jejich trvání od počátku až po konec. Jednotlivé jsoucnosti jsou spolu po vnější stránce spjaty relativně pevným pořadím (pořádkem), ale po vnitřní stránce jsou sjednoceny v celek pravého jsoucna; pokud však odhlížíme od tohoto jejich niterně (resp. ne-předmětně) založeného sjednocení a soustředíme se pouze na jejich vnější (předmětnou) stránku, můžeme mluvit o „jistotách“ (tj. okamžitých „vzezřeních“ onoho jsoucího). Pro náležité rozlišení pravých jsoucen od pouhých „hromad“ (agregací) je však zásadně důležité mít k dispozici způsob „vnímání“ (či spíše vnímavosti, citlivosti, vlastně způsobu reagování a komunikace s něčím „druhým“ jako celkem, který má své „nitro“, svou vnitřně sjednocenou nepředmětnou stránku). O této vnitřní stránce každého pravého jsoucího můžeme nepochybně právem říci, že „jest“, tj. že je „jsoucí“, ale musí nám být jasné, že nejde o jsoucnost momentální (tj. o tu či onu aktuální jsoucnost pravého jsoucna), ale na druhé straně ji musíme také odlišit od jeho „bytí“, které nesmíme redukovat na nepředmětnou stránku onoho „jsoucího“ (neboť bytí je vždy bytím pravého jsoucna jakožto celku, tedy integrity jeho vnitřní i vnější stránky). Přímý přístup zvnějška k vnitřní stránce pravého jsoucna je z principu nemožný (leda v jakési analogii, ovšem upravené a opravené analogii, každé leibnizovské monády s kteroukoli jinou přes Monádu monád).
(Písek, 140518-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Nejvlastnějším charakterem předmětného jsoucna je to, že se aktuálně ukazuje právě jen hic et nunc, a pouze po vnější stránce tohoto svého momentálního stavu. Protože však každé jsoucno je vlastně událostným děním, které probíhá po nějakou dobu, po kterou se zároveň v lecčem proměňuje, je možno poznat takové jsoucno jen v souvislosti především s vnějším kontextem celého jeho dění, tak v souvislosti s jeho okolím či prostředím (a to rovněž v časových, nejen prostorových rozměrech). A právě z toho všeho vyplývá, že zejména pravé jsoucno, chápané redukovaně jako předmět (objekt), nemůže být náležitě poznáno ani interpretováno bez náležitého zřetele k tomu, co v dané chvíli už je (vnitřní nebo i vnější) minulostí, a ovšem také bez náležitého zřetele k tomu, co se teprve připravuje, k čemu teprve má dojít (ať už v rámci vnitřního dění události, nebo v jejím okolí). Odtud je zcela zřejmé, že tzv. ryzí objekt (předmět) není vlastně ničím „reálným“, nýbrž pouhým abstraktem, i když ovšem jistým, poměrně pevným vztahem spjatým s příslušným „pravým jsoucnem“, tedy „pravou událostí“, od jehož niterné (nepředmětné) stránky je abstrahováno (nehledíc na velmi problematické pomíjení jeho vazeb navenek, do aktuálního okolí).
(Písek, 130223-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Problematické sleso „býti“ umožňuje formulovat některé otázky tak, že se běžně uvažujícímu člověku mohou zdát jako nesmyslné nebo dokonce protismyslné. (V jistém smyslu můžeme nyní navázat na pozdního Schellinga, in Philosophie der Offenbarung, kupříkladu.) Pokud totiž náležitě vymezíme – za použití tradičních forem – jsoucí (jsoucno) jako cosi pozitivního (tj. položeného, daného – od ponere), můžeme se vždycky tázat, co je „za ním“ či spíše snad „před ním“ (časově, ale nejen tak). (To „za ním“ nebo „před ním“ je sice zčásti věcí perspektivy, „úhlu pohledu“, ale zároveň nepřehlédnutelným poukazem k čemusi mnohem základnějšímu, fundamentálnějšímu. Je to patrné už z oné staré koncepce jsoucna, které „jest“, protože má podíl na „bytí“ (a to zdaleka ještě neznamená, že musíme tuto koncepci akceptovat). To, že jsoucí jest tím, že se podílí na „bytí“, se naznačuje, že bytí samo nelze považovat za „jsoucí“, tedy ani za „jsoucno“, a že tedy za každým jednotlivým jsoucím, ale i za vší jsoucím dohromady musí „být“ – a tedy „jest“ – ještě něco, „není jsoucí“, co „ne-jest“. Podobně tomu je i jinde, kde užíváme jiných slov: za vším, co je nebo může být „dáno“, „jest“ nebo vlastně musí „být“ něco, co samo „dáno“ není, ale co „dává“ resp. co „se dává“ (tj. co všechno dané dává, eventuelně co dává samo sebe). Zkrátka: aby mělo smysl říkat, že něco „jest“, že to je „jsoucí“, musíme počítat s tím, že za tím (nebo před tím) co jest, „je“ ještě také něco, co „není“, co „ne-jest“. A to, že to nedovedeme říci bez toho vnitřního protimluvu, je výsledkem vady způsobu našeho promlouvání, ale nikoli dokladem toho, že žádné „ne-jsoucí“ nemůže „být“, nebo jinak: že nějaké významné „ne-dané“ se nemůže „dávat“, eventuálně že nemůže něco „dávat“.
(Písek, 141021-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Patočka kdysi (v souvislosti s úvahami o Masarykovi, ale to nás nyní nezajímá) napsal, že „každý z nás může jednání sám začít, ale nikdy je nemůže sám dokončit“. To však neplatí jen o lidech, o člověku, ale o všech pravých jsoucnech. Především můžeme uvést „základní“ pravá jsoucna: každé takové primární (event. primordiální) jsoucno) zůstává jen „virtuálním“, pokud „začíná“ vykonávat své dění, své „bytí“, aniž by navázalo (reálné) kontakty s jinými (pravými) jsoucny ve své okolí. Teprve když na tato jsoucna nějak naváže, tj. reaguje na ně, a pokud ona jiná jsoucna zase nějak zareagují na ně samo, může se ono původně virtuální (primordiální) pravé jsoucno ve svém průběhu stát jsoucnem „reálným“ (užívám tu termínů běžných v teoretické fyzice, i když jinak obsahově i slovně nevhodných). A k tomu je nezbytné, abys se stalo „subjektem“ (eventuálně aby si ustavilo svůj subjekt, aby se samo ustavilo jako subjekt) a bylo schopno v rámci své aktivity překročit pouhý sebevýkon, pouhé vykonávání sebe sama, a částí své aktivity nějak zaintervenovat ve svém nejbližším okolí, ale pak se zase jednou složkou tohoto přesahu či překročení „ven ze sebe“ vrátit k sobě s jakousi „informací“ zvenčí, s jakousi „zkušeností“ ze setkání s jinými jsoucny. A tak se trochu změnit, jakoby upřesnit a zpevnit svůj „života běh“, svůj pohyb sebeuskutečňování – tedy právě za pomoci „zvenčí“. Máme-li se tedy vrátit k oné Patočkově formulaci, můžeme prohlásit: jsoucno, které uskutečňuje své „bytí“ samo, bez pomoci či asistence ze strany jiných jsoucen, zůstává jsoucnem virtuálním (dříve se – byť v jiných kontextech – říkalo „možným“); v jistém smyslu se tak ještě nemohlo stát jsoucnem vnitrosvětným, tj. nestalo se součástí skutečného světa. A tudíž se ani nemohlo stát a nestalo v plném smyslu samo sebou. Když skončí, nic po něm nezůstane, ani sebe menší stopa či zbytek (k tomu by právě bylo zapotřebí jiných, dalších, nových jsoucen a jejich reakcí). Má-li však něco zůstat, musí takové jsoucno vykročit ze sebe, setkat se s jinými jsoucny a zase se k sobě vrátit, přičemž díky onomu setkání po sobě nechá nějaké stopy – na které pak jiná, další jsoucna budou moci reagovat a navázat.
(Písek, 140617-2.)