Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Dopisem ze dne 20.3.2013 jsem byl vyzván, abych vypracoval oponentský posudek k návrhu na členství prof. Lenky Karfíkové v Učené společnosti ČR. Rád tak činím, i když rozhodně nikoli ve formě opozice vůči tomuto návrhu.
Paní profesorka Karfíková je především skvělým znalcem a interpretem velkých postav konce starověké a pak středověké theologie a filosofie. Vydala několik monografií a souborů studií, v nichž se soustředila monograficky zejména na Huga ze sv. Viktora (německy 1998), Řehoře z Nyssy (1999, Kyjev 2012), Aurelia Augustina (anglicky 2012) a Theodora z Mopsuestie (2012), v početných menších studiích na celou řadu dalších autorů z patristiky a scholastiky. Hojně se věnovala také příspěvkům do sborníků, v řadě případů napsala celé kapitoly pro rozsáhlejší publikace, a pořídila také řadu překladů, které často doprovodila komentáři, výklady nebo aspoň poznámkami. O tom všem, jakož i o rozsáhlé činnosti vydavatelské a redakční bohatě svědčí přiložený bibliografický soupis.
Ačkoli vysoká vědecká úroveň její práce zůstává mimo jakoukoli pochybnost, považuji právě v toto případě, kdy jde o členství v „učené“, nikoli pouze „vědecké“ společnosti, za důležité, že prof. Karfíková nezůstává jen u minulosti a u „historie“, nýbrž že zdánlivě „staré“ či dokonce „zastaralé“ texty vykládá s cílem, aby vykázala jejich aktuální relevanci pro dnešek (že jde o zřetelný a vědomý záměr, o tom svědčí už třeba povaha volby titulů jejich textů – jsou daleko vzdáleny historicismu líčení pouhé fakticity, zbavené chuti i pachu pro současného čtenáře). To ovšem úzce souvisí s tím, že v jejím případě jde také o filosofku a teoložku, což ovšem je nutným předpokladem pro náročné badatelství ve světě hlubšího myšlení a náročné konceptuality už ve světě končícího starověku a k vrcholům spějícího středověku. Filosofie ani teologie se nikdy nemohou zbavit úkolu, zachovávat ohled k celku, který nikdy není pouhou fakticitou. Lze považovat za velmi šťastnou i tu okolnost, že se prof. Karfíková mohla na svou životní dráhu připravovat nejen studiem katolického bohosloví, ale v době pro to zcela nepříznivé také studiem protestantismu, a to jak v prostředí domácím, tak v zahraničí (s nímž zůstává nadále v živých kontaktech, a odkud se jí dostalo už nejednoho uznání).
Ostře kritické myšlení kupodivu nepřekáží prof. Karfíkové v jejích rozsáhlých pedagogických aktivitách, a je i postgraduálním adeptům studia filosofie i teologie nejen příkladem, ale zejména inspirací a povzbuzením k podobné kritičnosti.
Vzhledem k uvedeným důvodům mi nezbývá, než abych návrh na zvolení prof. Lenky Karfíkové za členku Učené společnosti podle nejlepšího vědomí a ze srdce podpořil.
Prof. PhDr. Ladislav Hejdánek, Dr.h.c. (Amsterdam a Ústí n/L.)
V Písku, 7. dubna 2013.
(vyžádaný oponentní posudek; Písek, 130407-1.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)