Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

O kategoriích se mluví jako o nejvyšších pojmech; to znamená, že se předpokládá, že víme, co to jsou pojmy. Ale v tom je právě hlavní problém: co to je vlastně „pojem“? Nehodlám následovat příkladu analytických filosofů, kteří slovo „pojem“ prostě vyškrtli ze svého slovníku (a raději mluví o „třídách“ apod.). Obvykle dost zřetelně nahlížíme, že pojem něčeho (např. nějakého „A“) není totéž, co ono pojaté „A“. (Notoricky známý příklad: pojem trojúhelníka nemá sám tři úhly ani tři strany.) Sám akt „pojímání“ něčeho, co je potom v příslušném pojmu „pojato“, musí být nutně záležitostí myšlenkového výkonu; naproti tomu to, co je v myšlení takto pojato, rozhodně záležitostí výkonu pojímání, a tedy ani záležitostí myšlenkového výkonu být nemusí (ale ovšem výjimečně a se zvláštními ohledy být může). Tažme se tedy nyní, v jakém smyslu lze o „kategoriích“ mluvit jako o tom, čím něco (nějakou skupinu, třídu apod.) „pojímáme“, a v jakém smyslu jako o něčem pojímaném či pojatém, eventuelně co je vlastně tím „pojatým“, pojímáme-li určitou „kategorii“. Jinak řečeno: co je myšlenkovým intencionálním „modelem“ v případě kategorií? Nebo ještě jinak: když užíváme určité kategorie, co je tímto „pojmem“ míněno a) jako příslušný myšlenkový model, b) jako cosi skutečného? Tak Patočka třeba (Péče I, s. 469) mluví o pokusech o „zachycení“ subjektu různými kategoriemi. Předpokladem je ovšem, že „subjekt“ je něco skutečného, zatímco naše „zachycení“ subjektu je naším aktivním výkonem. Má-li se tento náš výkon opravdu „trefit“, a tudíž „zachytit“ „subjekt“ (rozumí se skutečný subjekt, resp. něco, co je všem skutečným subjektům společné), musí k tomu použít příslušného „pojmu“, který není sice totožný se žádným skutečným subjektem, ale není ani totožný s naším aktivním „pojímáním“, ani není jeho součástí či složkou). A pokud – jak naznačuje sám Patočka (po mé úpravě) – pojem subjektu nelze „zachytit“ žádnými kategoriemi (Patočka ovšem mluví jen o některých z nich, ale není nic snadnějšího než přejít k dalším), musíme pojem subjektu považovat také za jednu z kategorií.
(Písek, 130415–1.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)