Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Konrad Lorenz (1983)

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik“ (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii“: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.“
Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)

Ladislav Hejdánek (1991)

Jednoznačně u nás na Bonhoeffera nenavázal žádný theolog, ale vliv jeho odkazu přece jenom přinesl jisté poněkud méně vyhraněné výsledky. O náboženství a nenáboženskosti se diskuse vlastně nikdy pořádně nevedly, ale došlo k vytvoření neformální skupiny tzv. „Nové orientace“ a k vystoupení řady autorů, hlásících se k tzv. „civilní interpretaci“ (mezi nejvýznamnější náleželi Bula a Komárková, ale také Čapek, Šourek, Trusina a další).
(Vyškrtnuto z textu pro KR 1991 …) (Praha, 911226-3.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Pankauzalismus má za to, že nic není nahodilé (eventuelně že není „nic nového pod sluncem“); v tom smyslu je naprosto nepřijatelný. Rozšířený smysl „kauzalismu“ počítá sice s náhodnými eventualitami, ale samy „náhodnosti“ nepovažuje za akauzální, nýbrž jen za mající své vlastní „příčiny“ resp. antecedence; domyšleno to znamená, že sice připouští různé, na sobě nezávislé příčinné řetězce, ale v čem ona vzájemná „nezávislost“ spočívá a kde se vůbec bere, zůstává neřešeno. Kromě toho zůstává teorie (či spíše jen hypotéza) kauzality a kauzálních vztahů neschopna řešit zásadní problém jak může být něco „příčinou“ něčeho jiného, odlišného. (To dobře rozpoznal už Hume.) Připustit možnost skutečné náhody nebo dokonce vzniku něčeho nového, co ze žádných rozpoznatelných antecedencí nevyplývá (neplyne), znamená ve skutečnosti připustit, že vedle „příčin“ může být zdrojem (původcem) nějakého „následku“ také nějaká ne-příčina (což může být buď něco jiného než jsoucno, anebo to může být „nic“).
(Písek, 150610-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Jedna věc je vlastně docela jasná: veškerenstvo nemůžeme vyložit jako pouze deterministický systém, ale ani jako spoustu nahodilostí, jako pouhý chaos. Tzv. kauzální řetězce musíme prostě akceptovat,, ale celý svět jako jeden veliký kauzální řetězec vykládat nemůžeme. Mezi jednotlivými řetězci jsou nepochybně jakési odstupy, přestávky, mezery nebo volná místa, dovolující, aby vzniklo něco sice nechaotického, ale přesto nevyvolaného, nezpůsobeného něčím již dříve jsoucím jakožto jednoznačnou příčinou. Nejzřejmější to je všude tam, kde se přidržíme zcela konkrétních vztahů mezi tzv. příčinou a tzv. následkem: v uzavřené místnosti dojde k výbuchu unikajícího plynu, což je konkrétní následek nějakého existujícího stavu a nějakého právě aktuálního podnětu. Žádný podnět nemůžeme jednoznačně určit jako vlastní příčinu, dokud odhlížíme od tzv. okolností, tj. od dané stavu věcí. Škrtnutí zápalky nebo zajiskření nějakého elektrického spoje není jedinou a dostatečnou příčinou výbuchu, ale tou není ani nahromadě potřebného množství resp. hustoty směsi několika plynů, ale ani uzavřený prostor určité místnosti, ani druh toho či onoho planu ve směsi, ani jeho poměrné množství vůči ostatním, atd. atd. Je naprosto zřejmé, že tu mám hned několik „příčin“, z nichž žádná sama o sobě k výbuchu nevede a vést nemůže (proto mluvíme raději o podmínkách). Chápeme-li výbuch jako následek několika nebo celé řady příčin (nebo spíš podmínek), pak se musíme tázat po zdroji či původu toho, že takový následek je jeden, tedy po původu jeho integrity, jeho jednoty. (Pochopitelně nám nijak nepomůže, budeme-li chtít i následek chápat jako jakousi množinu jednotlivých následků jednotlivých příčin, neboť – jak jsme řekli – žádná příčina sama o sobě k žádnému následku nevede.) Zkušenost nám takto konkrétně vždy ukazuje, že v tom, čemu říkáme „příčina“, je vždycky jednak víc a jednak méně než v následku, a obdobně v každém následku je jednak méně a jednak více, než bylo v příčině nebo příčinách. A to právě ukazuje, že vedle tzv. kauzálních vztahů a souvislostí musíme vždy brát v úvahu ony mezery či „meze“ těchto vztahů, které kauzální vztah nemají. Sama kombinace resp. ko-existence několika příčin (podmínek) už přímo způsobena (zapříčiněna) není, i když je svým způsobem spjata s jinými kauzálními nexy, ale je vždy tak trochu dílem „náhody“. (Nebo to aspoň nemůže být dostatečně ověřeno.)
(Písek, 141228-2.)

Platón (~370 př. n. l.)

Uvažujme. Hned na první pohled podobá se uměřenost více než dřívější vlastnosti jakémusi souzvuku a harmonii.
Jak to?
Uměřenost, děl jsem, jest jakýsi řád a jakési sebeovládání v rozkoších a žádostech; člověk se vskutku jeví, jak říkají, jaksi silnějším sám sebe a mluví se i o všelikých jiných takových jakoby jejich stopách. Pravda?
Zcela jistě.
A není to „silnějším sám sebe“ komické? Neboť kdo jest sám sebe silnější, musil by přece býti i slabším sám sebe a slabší silnějšímu; vždyť ve všech těchto rčeních se mluví o témž člověku.
Ovšem.
Ale, děl jsem, smysl těchto slov zdá se mi býti ten, že jest v člověku po stránce duševní jednak cosi lepšího, jednak cosi horšího, a kdykoli to lepší svou přirozenou povahou vládne tím horším, o tom se říká „silnější sám sebe“ – jest v tom jistě chvála – kdykoli však působením špatného vychování nebo nějakých styků jest to lepší v menšině a jest ovládnuto od přesily toho horšího, to se s pohanou kárá a člověk, který jest v takovém stavu, bývá nazýván slabochem a nevázaným.
(0612, Ústava, př. Fr. Novotný, Praha 1921, str. 155.)