Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Každý pořádný filosof si buduje (a také stále upravuje) svou „nepsanou nauku“, a to hlavně pro svou interní potřebu (pro svou myšlenkovou laboratoř). Je tomu tak proto, že si ve svých poznatcích a vědomostech musí udržovat jakýsi „pořádek“ či „řád“, který mu umožňuje každou novinku nějak zařadit a dát do souvislostí (logických souvislostí) s tím, co už zařazeno a uspořádáno je. Pochopitelně musí tuto svou interní „nauku“ stále upravovat a opravovat, někdy dokonce do hloubky předělávat; pokud by to však opomíjel, zůstane pouhým majetníkem „mnohovědění“ (polymatheia), jak na to poukazovali již nejstarší filosofové v Řecku. Hlavní však je, abychom si uvědomili, že k tomu uspořádání musíme nutně vymyslet (nasoudit, pojmově konstruovat atd.) celou řadu „prostředků“ či prvků pořádacího“ aparátu, které nemůže jen opsat, obkreslit z „reality“, tj. z předmětné skutečnosti, k níž se ovšem hlavně vztahuje naše myšlení a naše poznání, ale které navzdory tomu se musí prokázat jako použitelné a vhodné. Jejich „vhodnost“ ovšem nespočívá v nějakém napodobování nebo vyhovování onomu „materiálu“, který má být uspořádán; rozhodně nemohou být z onoho materiálu odvozovány a už vůbec ne z něho čerpány. Přesto se při následném uspořádávání musí nějak osvědčit; pokud se neosvědčí, musí být opravovány nebo vyměněny. V reflexi pak musí být zpětně zkoumány a opět – v jiném smyslu a na jiné úrovni – pořádány a interpretovány. A právě v tom nemohou být nikterak snadno myšlenkově uchopovány a zejména druhým (nebo ostatním) sdělovány. A z filosofického hlediska se může jevit právě tato nesnadná rovina myšlenkového experimentování, zkoumání a reflektování jako mimořádně důležitá, byť žádným jednoduchým způsobem „nevyučovatelná“.
(Písek, 121026-2.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)