Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Elias Canetti (1965)

Realismus, v užším smyslu, byl metodou, jak v románu zachycovat skutečnost. Veškerou skutečnost. Bylo důležité, nic z této skutečnosti – ani kvůli estetickým, ani buržoazně-morálním konvencím – nevylučovat. Byla to skutečnost, jak ji viděli někteří nepředpojatí a otevření duchové 19. století. Už tenkrát neviděli vše a to jim pak byla patřičně vytýkáno těmi z jejich současníků, kteří se umíněně dožadovali jiných zdánlivě odlehlých praktik. Ale dejme za to, že bychom dnes mohli mít s vážnou tváří za to, že několik z těch opravdu významných realistů svého cíle dosáhlo, že se jim podařilo v románu zachytit veškerou skutečnost své doby, že ji ve svých dílech popsali beze zbytku – jaký to má pro nás smysl? Mohli by ti z nás, kterým jde o totéž, ale jakožto lidem naší doby, považujícím se za moderní realisty, užít stejných metod?
Cítíme, jaká bude odpověď, ale než ji vyřkneme, pokusíme se postihnout, co se od té doby se skutečností stalo. Změnila se v tak ohromné míře, že již první potucha o ní nás naplní bezbřehou bezradností. Pokus zmoci tuto bezradnost povede, jak se domnívám, k tomu, že rozlišíme tři podstatné aspekty této změny. Existuje narůstající a přesnější skutečnost; na třetím místě je možno jmenovat skutečnost budoucího.
(Realismus a nová skutečnost, in: 7595, Svědomí slov, přel. Zdeněk Jančařík, Torst, Praha 1992, str. 72.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Za „vědecký“ (a tedy „objektivní“) je považován jen takový poznatek, který nenese vůbec žádnou (ani tu nejmenší) stopu příslušného vědce a jeho aktivity, i když se ovšem jinak uznává, že bez toho vědce a bez jeho často mimořádného výkonu by onoho poznatku, tzv. „objevu“, nebylo dosaženo. To vede např. k tomu, že se na jedné straně takový mimořádný „objev“ vysoce cení, tj. že se oceňuje jeho novost, průkopnictví jeho autora a dokonce to, že je takovým „objevem“ někdy zpochybněna celá dosavadní tradice vědeckých postupů i jejich interpretací, zatímco na druhé straně se nadále trvá na tom, že takový „objev“ musí být aspoň dodatečně oproštěn ode všeho, co by mohlo být spjato s objevitelem, a to do té míry, že tento „objev“ musí být za stejných, přesně definovaných okolností, opakován kýmkoli, tj. že příslušný (publikovaný) vědecký postup může být napodoben do nejmenších detailů, aby bylo možno prokázat, že vede k naprosto stejným výsledkům. Na celém fenoménu se mi zdá být nejpozoruhodnější nejen ono oddělení (izolace) objevu od objevitele, ale zejména to, že je naprosto marginalizováno, co vlastně onoho objevitele vedlo k oné aktivitě, k onomu mimořádnému úsilí, které do zmíněného objevu vyústilo. Důraz na „objektivitu“ se tu dostává do zvláštního rozporu, vlastně vnitřního rozporu, když tento „ideál“, jemuž se má každý vědec podřídit a jemuž má podřídit často své životní úsilí, odsunuje posléze zcela stranou jako pouhou složku nevýznamné „subjektivity“ všech motivů, které objevitele k jeho objevům vedou, ba bez kterých by se do objevitelské, vědecké práce přece vůbec nepouštěl. To je ovšem nejen vnitřní rozpor a takříkajíc i „objektivní“ chyba, ale je to zároveň pro sebepochopení vědce (vědců) takřka fatální překážka pro porozumění nejvlastnější, tj. bytostné povaze vědeckého poznání a vědy samé. Připustíme-li, že základem, předpokladem a cílem vědeckého úsilí je „pravda“ resp. co nejsprávnější pochopení, porozumění, pojetí „pravdy“, dochází v tomto nároku či postulátu „objektivity“ k tomu, že „pravda“ sama musí být z vědeckého poznání buď vůbec vyloučena – anebo že musí být ztotožněna se všemi těmi danostmi, které má vědec a věda „pravdivě“, tj. „objektivně“ poznat. „Pravda“ jako „hybná síla“ veškerého poznání, zejména pak vědeckého, je tím nutně dezinterpretována – anebo vyloučena.
(Písek, 110418-2.)