Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

O podnětech lze mluvit jen tam, kde nacházejí (hned) nějakou odezvu. To jsou dvě věci, které patří k sobě, jedna bez druhé nemůže obstát: challenge and response, výzva a odpověď. Ke Tvé otázce, zda dnes vůbec nějaké „podněty“ pro teologii resp. církev přicházejí, je třeba hned a paralelně klást druhou otázku: na co dnes teologové a teologie resp. církve „odpovídají“, na co „reagují“, co vůbec z té filosofické situace jsou schopny zaregistrovat? „Výzva“ je něco jiného, něco víc než pouhá danost, není to jen příčina, ba ani okolnost, jen výskyt. Když najdeme něco, co se v určité situaci naskytlo či vyskytlo, vůbec to ještě neznamená, že se to tehdy a na tom místě ,stalo‘ výzvou, že to bylo ,pochopeno‘ jako výzva, na kterou je třeba, ba někdy vysloveně životně nutno odpovědět. – Nechtěj(te) na filosofech, ani na jednom určitém filosofovi, aby poskytoval teologům nebo církvi nějaké „podněty“, ale chtěj(te) – jsi sám přece teologem! – na teolozích a teologii, aby hledala, není-li co zajímavého ve filosofii. Učitelé našich učitelů se učili chápat třeba výzvy, kterým lze (teologicky i filosoficky) porozumět v myšlení Kierkegaardově, a musel je to naučit Karl Jaspers až asi 50 let po Kierkegaardově smrti. Proč ten filosofický význam nerozpoznali sami teologové jako první? A zase naopak: proč to byli američtí teologové, kteří první rozpoznali možnost navázat na Whiteheadovu procesuální filosofii, zatímco angličtí filosofové – nejen tedy teologové – si to nechali ještě nadlouho (a někteří dodnes) zcela uniknout? Ještě bych mohl jako další příklad uvést Bultmanna, který se nechal inspirovat „podnětem“ Heideggerovy filosofie, a to aniž by Heidegger mohl být považován za protestanta, ba vůbec za „křesťana“ (někdy je považován za „novopohana). A sám Bultmann „předal“ tuto inspiraci hned několika svým významným „žákům“, kteří ho v tom „navázání“ co do kvality ještě předčili. (A stejně to našim teologům na ETF stále ještě nestačí!)
(Z bodů pro Tomáše Trusinu; Písek, 110217-3.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)