Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Protože se ukazují obrovské rozdíly v chápání některých filosoficky užívaných nebo přímo zavedených termínů, je třeba se pokusit buď ty pro naše cíle nejlépe použitelné vybrat anebo nějaké nové zavést. Týká se to například takových i běžně užívaných slov jako je sloveso „žíti“, uventuelně „prožívati“ či „zažívati“ atd. Patočka kupříkladu říká, že „je základní rozdíl mezi smyslem pouze prožívaným a mezi smyslem výslovně zachyceným, protože formulovaným“; „prožíváme mnohem více, nežli jsme s to zachytit, formulovat, vyjádřit“ (3586, str.74). Zde se ovšem musíme zastavit u nevysloveného předpokladu, že máme stále na mysli jen člověka a lidské „prožívání“. Nicméně i za tohoto redukujícího (tj. problematicky zjednodušujícího) předpokladu zůstává nejasný vztah mezi „prožíváním“ a „vědomým prožíváním“. Můžeme přece s jistotou upozornit na to, že prožíváme mnohem víc, než si uvědomujeme, a zejména že přechod mezi „pouhým prožíváním“ a prožívání uvědoměným nepředstavuje žádnou hraniční čáru, nýbrž obrovskou oblast, která je jakoby celým světem (kusem světa) pro sebe; Patočka mluví třeba o „polovičním, polovičatém prožívání (je tomu možná nějak podobně, jako tomu je s jazykem, kterého je pak zase zapotřebí k „zachycení, formulování, vyjádření“, užijeme-li Patočkových termínů; Patočka ovšem navíc mluví o „objektivaci jazyka“, což by potřebovalo být podrobeno zvláštnímu zkoumání). Tak třeba běžně se mluví o tom, jak člověk „prožívá svůj život“; jak tomu lez rozumět? Nejde přece jen o to, co si uvědomujeme, jako by to neuvědoměné nebo málo uvědoměné nenáleželo k našemu životu. Takže je zřejmé, že prožíváme víc, než jsme schopni si uvědomit (a to nepochybně tak, že si to neuvědomujeme v tu chvíli, kdy to prožíváme). Na druhé straně je však stejně nepochybné, že to, co si ze svého prožívání (života vůbec) uvědomujeme, není jen méně, než co prožíváme, ale leckdy naopak více, než jsme prožívali – už třeba proto, že si dodatečně můžeme uvědomit leccos z toho, co jsme prožili (jak potom máme za to), takže to ke svému prožívání resp. ke svým prožitkům musíme jako „přidat“; jde pak o víc než vzpomínku na starší prožívání, ale už také o jakési úpravy a jakoby „upřesňování“ toho, jak jsme prožívali, tedy o reflexi a novou interpretaci.
(Písek, 140809-2.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)