Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Elias Canetti (1967)

V příběhu mého života nejde vůbec o mne. Ale kdo tomu uvěří?
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 61.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Také pro moderního a postmoderního člověka se otvírá jeho uvažování vtíravá a neodbytná otázka, zda jeho život a tedy také jeho vědomé aktivity mají vposledu nějaký cíl, nějaké zaměření, nějaký smysl, který by neplatil jen pro něho a nebyl tedy jen jeho subjektivní záležitostí, jeho dojmem nebo předsudkem. To, o čem čeští bratří v Jednotě mluvili jako o „nouzi spasení“, je po mém soudu právě jen vyjádřením základní starosti, má-li náš život nějaký smysl, nějaké poslání, nějakou hodnotu či cenu, která by ho přesahovala. Je asi základní chybou, vidět takový smysl jako jedinou a dokonce jednorázovou věc či záležitost, ale v minulosti (a nejen v minulosti) se to tak některým lidem mohlo jevit. Tak např. obětování života za obec či za vlast, a to znamená za druhé, za společenství (např. za vlast), anebo také za jednotlivce (když někomu zachráníme život nasazením vlastního) se tak někdy mohlo jevit, a někdy vskutku právem. Ale takové časově krátké „oběti“ byly vždy spíše výjimkou; záchrana smyslu vlastního života je obvykle záležitostí dlouhodobou, takřka celoživotní. A protože základním jejím rysem je onen zmíněný přesah, jednou z prvních odpovědí býval odkaz na potomstvo jednak vlastní, jednak na celé příští generace (v tom je ostatně také význam důrazu na obec, vlast, národ apod.). Tak např. od dob zrušení nevolnictví se malým rolníkům jevila jako základní životní smysl usilovná dřina, jak připravit vlastním dětem – aspoň některým (např. nejstaršímu synovi a v podobě věna dceři) lepší životní úděl zvětšením majetku, zejména postavením domu a našetřením prostředků pro koupi dalšího políčka, krávy, koně apod. Ale i zde se nutně – přinejmenším těm přemýšlivějším – nutně kladla otázka, co dál, jaký další smysl to má: nechat syna vystudovat ? Provdat dceru do města? Začít podnikat ve větším rozsahu? To jsou vlastně všechno jen zlepšení podmínek – ale k čemu? Tzv. „moderní“ odpověď, že jde hlavně nebo dokonce jenom o lepší (co nejlepší) prožití vlastního života, je pro každého hlubšího člověka neuspokojivá. Otázka, jak zachránit svému životu i při všem snažení o vylepšení podmínek přece jenom nějaké život přesahující smysl, nutně trvá dál. Je možno ji zapudit, odvést od ní svou pozornost, pokoušet se na ni zapomenout – ale nikdy se nemůže zdařit ji prostě škrtnout; ona se vrací vždycky znovu. V tom smyslu je otázka tzv. „spasení“ nadále živá, i když může být formulována velmi odlišně, ba i když může být dlouho a úspěšně vytěsňována.
(Písek, 060205-1.)

Elias Canetti (1967)

Instinktivně cítím sympatie ke všem experimentům a jejich nositelům. Proč? Protože mají dost vzdoru, aby se postavili na začátek, jako by se před nimi nebylo nic událo. Protože jsou vedeni přesvědčením, že důležité je,. co člověk dělá sám. Protože zcela nečekaně tu rozhoduje jednotlivý člověk, někdo, kdo si to osobuje, ale také bere na sebe. Protože vyžadují svéhlavost a dvě vlastnosti, které jsou ve vzájemné kombinaci nejdůležitější: odbojnost a trpělivost.
Instinktivně cítím nedůvěru ke všem experimentátorům. Proč? Protože jim jde o úspěch a chtějí se prosadit. Často se ukáže, že to, co odhodili jako balast, vůbec neznali, chtějí se dostat na vrchol s menším zavazadlem, snadněji. Akceptují jakékoli spojence, projevují pochopení pro mocenskou strukturu světa takovou, jaká je, nevybíravě používají všeho, co nepatří do nejužší sféry experimentu, k jeho propagování. Ať vynechali cokoli, když dobývali to své nové, zčistajasna je to tu zas, totiž jako jejich zbraň. Žijí často v klikách, tvoří kotérie, zvažují, počítají, správcují. Kontrast mezi jejich pravým cílem a tím, jak se veřejně prezentují, je donebevolající. Sami tento kontrast zdůrazňují, musejí ho zdůrazňovat, neboť každý vyvažující kompromis mezi oběma aspekty jejich existence by zrušil jejich experiment jako takový.
Co však mají dělat? Co se dá v tomto světě očekávat? Jejich experiment chce žíz, mají proto umřít hlady? Rozených mučedníků je mezi nimi pramálo. Svůj odboj provozují ve velmi úzce vymezené oblasti a je docela dobře možné, že zbytek jejich osobnosti tím není ani v nejmenším dotčen. Když se sdružují, pak v přesvědčení, že je ti druzí chápou a jde jim o totéž; nacházejí v nich napodobitele a živí tím svůj odboj. To, co se od nich očekává, odpovídá asketickému postulátu a často nemá s tím novým, o co se pokoušejí, nic společného. Veřejnost si v podstatě přeje, aby se ve svém experimentu projevili jako blázni a nakonec ztroskotali. Později, když se opravdu zblázní nebo zemřou, prostě už nepřekážejí, přijdou možná druzí na to, co oni vykonali, a využijí toho. O těchto napodobitelích není třeba mít valné mínění, využívají prostě toho, co už bylo vymyšleno, ale to koneckonců děláme všichni.
Přejeme si tedy čistotu experimentu, jeho výlučnost a přísnost. Jen tak mu věříme, chceme ho mít bez jeho příběhu. Vynálezci a světci splývají v jednu postavu.
Je možné, že tato pomyslné dvojdomá postava je monstrum, zrůdný plod periody rozpadajících se náboženství. Avšak je také možné, že nemáme zapotřebí ničeho víc než této postavy.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 36-38.)

Elias Canetti (1967)

O jednom jediném člověku, takovém, jaký je, by se dala napsat celá kniha. Ani tím by nebyl vyčerpán, a nebyl bys s ním nikdy hotov. Budeme-li však sledovat způsob, jak o člověku uvažujeme, jak si ho vybavujeme a uchováváme v paměti, pak dojdeme k mnohem jednoduššímu obrazu: zbude jen několik vlastností, jimi se vyznačuje a odlišuje od ostatních. Tyto vlastnosti v duchu přeháníme na úkor ostatních, a jakmile je jednou pojmenujeme, hrají ve vzpomínce na onoho člověka rozhodující roli. Představují to, co se nám nejhloub vtisklo do mysli, představují charakter.
Každý člověk v sobě nosí řadu charakterů, jež představují sumu jeho zkušeností a určují jeho vlastní obraz lidstva. Takových typů není příliš mnoho, předávají se dál a dědí se z generace na generaci. Časem ztrácejí na ostrosti a stávají se obecnými klišé. Říká se pak: lakomec, hlupák, blázen, závistivec. Bylo by zapotřebí vymýšlet nové, ještě neopotřebované charaktery a otvírat pro ně lidem oči. Sklon vidět lidi v jejich různosti je elementární a je třeba ho podporovat. Tento sklon se nesmí dát odradit tím, že k celému člověku patří daleko víc, než kolik obsáhne ten který charakter. Přejeme si, aby lidé byli velmi různí, nechtěli bychom je mít stejné, i kdyby takoví byli.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46-47.)

Elias Canetti (1967)

Příliš mnoho minulosti, k zalknutí. Ale jak nádherná byla minulost, když začala.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 72.)