Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1947)

Každá transcendentální filosofie implikuje, že takový princip existuje. Je však otázka, zdali existencialismus tuto oblast spíše nezakrývá, než odhaluje. Transcendentalismus je filosofie, podle které nelze vysvětlit svět toliko ze světa: předpokládá něco mimo svět, překročení světa. Překročení je nutné, protože svět, universum, je soubor předmětů, a předmět nikdy nemůže býti jiným než předmětem. Svět nevysvětlí tudíž nikdy prožívání a uvědomění světa. I nitro, i proces prožívání však může být předmětem, naší reflexe, naší vnitřní analýzy. Pokud tudíž můžeme konstatovat, rozbírat, stanovit souvislosti a zákony, jsme ustavičně ve světě jako jeho členové; a to, co konstatujeme, není sám živý pohled, jehož mocí je všechno teprve pro nás. Proto musí být veškerá předmětnost překročena; a to je možné jedině tím, že se distancuje/323/me od celého světa, tj. i od vlastního života. I vlastní život, veškerý jeho obsah, je nutno ponechati ve světě. S ním však vlastně i řeč, i zákony myšlení, i pojem světské pravdy. Co zůstává, je tedy mimo oblast jasně sdělitelného a mimo dosah poznání (ve smyslu předmětném). A přece právě zde, v tomto nepředmětném, leží základní podmínka toho, že pro mne vůbec existuje svět v celé své bohatosti, že má pro mne význam: zde leží živé a nezpředmětnitelné já; nezpředmětnitelné v tom smyslu, že nikdy není ve světě jako obsah, jako něco, s čím se tam lze setkati. Ve světě se lze setkati s věcmi a jejich vlastnostmi, s živými bytostmi a lidmi, ale nikdy s já, s tím právě, co se samo setkává. Je možno zakoušeti tu „své vlastní“ stavy, to všechno, nač si lze z vlastního života vzpomenout a od sebe sama tak oddělit, na co lze reflektovat, a co tedy není posléze já; ale já, které by bylo předmětem, by byl leda pojem, slovo, flatus vocis. Transcendence já, jeho nadřazenost světu a nepřítomnost ve světě, se dokazuje tím, že já jest vždy tam, kde je nikdo nemůže hledat. Každé hledání má hledané na konci: konec je cíl, odtud finis. Každé hledání má hledané na konci: konec je cíl, odtud finis. Já však je vždy na počátku a kdo by je chtěl najít, musil by spojit počátek a konec: tím by však zmizelo obojí. To je ostatně též důvod, proč Cogito je primum principium: že za ně nelze jít dále, že každé hledání má já na svém vrchu, že já je vždy nahoře; já je první pravda, která se nikdy neztratí, jako se plovací pás nikdy natrvalo nepotopí, jako loutka s olověnou nožkou se vždycky znovu postaví zpříma.
Existencialistům však cogito a jeho transcendence nestačí; místo cogito sum říkají cogito, ergo non sum, a subjektivnost chápou jinak, ...
(Pochybnosti o existencialismu, in: Fenomenologické spisy I, Praha 2008,
str. 322-23.)

Elias Canetti (1967)

Nedokázal bych už vyjmenovat všechny své mrtvé. Kdybych se o to pokusil, polovinu z nich bych zapomněl. Je jich tolik, jsou všude, rioztrousil jsem mrtvé po celém světě. Proto je celý svět mou vlastí. Není snad země, kterou bych ještě musel získávat, obstarali t za mne mrtví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 46.)

Elias Canetti (1967)

Freudův pud smrti je potomek starých a ponurých filosofických učení, ale ještě nebezpečnější než ona, protože se odívá do biologických termínů, před kterými má moderní doba úctu. Tato psychologie, která není filosofií, žije z jejího nejhoršího dědictví.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Každá zbabělost, každá zdrženlivost je pro spisovatele hříchem. Jeho smělost tkví v tom, že říká věci. Musí je říkat, přestože za ně nese odpovědnost.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 44.)

Elias Canetti (1967)

Veřejnost zbavuje člověka upřímnosti. Je ještě možná veřejná pravda?
Jejím první předpokladem by bylo, že na otázky nebudeme jen odpovídat, ale sami si je i klást. Cizí otázky deformují, přizpůsobujeme se jim, smiřujeme se se slovy a pojmy, kterým bychom se měli za každou cenu vyhýbat.
Člověk by měl používat jen slov, která naplnil novým smyslem.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 45.)