Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Slovo „vývoj“, které původně znamenalo jen rozvinutí toho, co už od počátku bylo v zavinuté podobě tady, dostalo zcela nový charakter a novou funkci, když svým významem počalo zahrnovat také nové kvality, nové skutečnosti, k nimž se ve „vývoji“ dospělo (resp. k nimž „vývoj“ dospěl – obojí je stále matoucí), aniž to bylo nějak „dáno“
(byť v zavinuté podobě) „od počátku“. Jakmile byla kdysi dávno postavena otázka po vzniku věcí, organismů a člověka, byla tím vlastně připravena půda pro další otázku, totiž po původu všeho nového. Aby však tato další otázka mohla být položena, musela být překonána představa, spjatá s mytickým myšlením (i životem), že totiž se cokoli může uskutečnit (a mí úspěch) jen pod tou podmínkou, že to napodobí a tedy zopakuje příslušný pravzor, který tu je „odevždy“. Tím byla jakákoli „novost“ vyloučena, resp. byla odsouzena k tomu, aby se propadla do propasti nicoty. Skutečnou „novost“ bylo možno znovu tematizovat teprve poté, co prorazila myšlenka evoluce, tj. vývoje od nižšího k vyššímu, a to v průběhu nesčetných po sobě jdoucích generací; ale ani potom to nebylo jednoduché a zejména sdostatek promyšlené. Je vcelku charakteristické, že novost byla vlastně opět zamlouvána jako „příznivá náhoda“, dokonce jako „příznivá chyba“ (dnes by se řeklo: nepravděpodobně perspektivní „překlep“ při přepisu genetických informací). Proto je pochopitelné, že myšlenka pokroku nemá původ v hlavách biologů, ale je spjata s myšlením historickým, konkrétně s úvahami o smyslu dějin a vůbec s pomalu se prosazující myšlenkou „dějinnosti“. Ujala se však zejména proto, že byla spojována s nadějemi, a to především a na prvním místě s nadějemi spojovanými s vědou či vědami a právě s jejich „pokroky“. Význam pokroků ve vědě a ve využití věd k praktickým cílům byl asi nejvíc přesvědčivý, protože byl sledovatelný v přehlédnutelné časové perspektivě. Zároveň ovšem tato zdánlivá „přehlednost“ hodně zaváděla, a to především v tom, že velmi často představoval změny nikoli povlovné, krůček za krůčkem, ale změny pronikavé, náhlé, „revoluční“. Pak ovšem muselo nutně dojít k tomu, že bylo třeba podtrhovat důležitost oněch drobných krůčků, které k velkým, nápadným změnám vedly: bez drobných krůčků, tj. bez „drobné práce“, nejsou ani velké změny vůbec možné. Velké změny je třeba připravovat změnami malými. Filosoficky se pak přinejmenším od Hegelových časů mluvilo o dialektickém zvratu malých změn, které měly přípravný charakter, ve změny velké a pronikavé.(proti tomu naopak důraz „revolucionář“ podtrhoval důležitost velkých, pronikavých změn pro uvolnění cest ke změnám drobným, sice nezbytným, ale nemožným bez předchozího rázného uvolnění možností k malým postupným krokům.
(Písek, 071012-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Myšlenka „vývoje“ nebývá domyšlena až do univerzální platnosti. Ale ujala se natolik vtíravě daleko přes hranici biologických oborů, že je třeba její domyšlení seriózně uvážit. Zejména však je třeba náležitě rozlišit případy, kdy se sice běžně o „vývoji“ mluví, ale vlastně jen v přeneseném, metaforickém smyslu, ačkoli proto není dostatečný důvod. Tak např. se běžně mluví o „vývoji událostí“ třeba v politice, o „vývoji teorie množin“ nebo o „vývoji názorů na demokracii“, ale také o „vývoji počasí“ nebo o „vývoji sluneční soustavy“. Slovo „vývoj“ ztratilo tedy už dávno, jak je zřejmo, ten původní význam, že v něm jde jen o rozvinutí toho, co už původně bylo jako zavinuté uvnitř. Tento původní význam se – ovšem s jistými korekturami – pokusil obnovit zejména Hegel, když zdůraznil vnitřní, niternou povahu oné původní „zavinutosti“. Vskutku pronikavým hověním bude teprve nyní taková koncepce, která principiálně přestane tu „niternost“ objektifikovat, tj, která rozdíl mezi tím, co je „zavinuto“ uvnitř, a tím, co je „rozvinuto“ navenek, přestane chápat pouze kvantitativně (co do velikosti), ale připustí, že tu je rozdíl kvalitry, dokonce kvality tak zásadně odlišné, jakou se od sebe liší nepředmětnost a předmětnost.
(Písek, 081213-3.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Opakuji tedy, že se nám svět a dějstvo – život – nesmí rozprsknout v herakleitovský déšť, nesmíme ve světě vidět jen vývoj, nýbrž i věci, to, co se vyvíjí. Svět není samý pohyb a samý vývoj. Marx neprávem v jediné abstrakci pohybu viděl pravou mortem immortalem. Já se proti němu držím jeho objektivismu, stavím proti jeho historismu a evolucionismu realism.
(0065-I, Otázka sociální sv. I, Čin, Praha 1946, str. 177.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Proti tomuto historismu, proti historismu upřílišenému stavívám realism: napřed věci a pak vývoj. A mám-li se rozhodnout, co je důležitější, řeknu: věci. Anebo, jak jsem to formuloval v Základech konkrétné logiky: moment světa statický a nikoli dynamický, zdá se mi vlastním a hlavním cílem našeho myšlení.
Realism stojí tedy proti marxismu, ale nikoli v protivě naprosté, protože není věci bez vývoje, jako naopak není vývoje bez věcí.
(0065-I., Otázka sociální I., Praha 5(3)1946, str. 103.)