Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-384-322)

Neboť téměř všem, kdo se zabývají zkoumáním přírody, jest společné učení, že nic nevzniká z toho, co není, nýbrž že všechno vzniká z něčeho jsoucího. Ježto tedy nebílé vzniká z dokonale bílého, a vůbec ne z nebílého, potom však, stalo-li se něco nebílým, vznikalo by to, co se stává nebílým, z toho, co není nebílé. Podle jmenovaných badatelů vznikalo by tedy z nejsoucího, kdyby totéž skutečně nebylo nebílé a bílé.
Tuto nesnáz však řešiti není nesnadno. Bylo totiž řečeno již ve spisech o přírodě, jak to, co vzniká, vzniká z nejsoucího a jak ze jsoucího.
(0176, Metafyzika, Praha 1946, str. 279 – XI, 1062b.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Odmítneme-li každou nevzniklost a věčné trvání beze změny pro cokoliv „skutečného“, a trváme-li důsledně na tom, že všechno „skutečné“ musí (či muselo) nějak vzniknout, nějaký čas se „vyvíjet“ resp. „vyspívat“ „dospívat“), a pak opět zaniknout, skončit, musíme řešit otázku, jak vůbec může něco vzniknout, jakož i otázku podobnou, ale nesymetrickou, jak vůbec může něco zaniknout. Při vzniku čehokoli je jistě možné použití nebo využití něčeho jiného, co tu už před tímto vznikem bylo (a bylo k dispozici). O skutečném „vzniku“ („zrodu“) čehokoli můžeme však mluvit jen tam, kde k tomu, co už bylo a je, přistupuje něco, co tu ještě nebylo a není, ale právě to vzniká.
(Písek, 120712-2.)

Hynek Vignon (2001)

Qui est-ce?
C'est une capitale
Avec une Tour Eiffel
Et un pont
C'est une grande capitale
Dans le pays Tchèque
Avec de belles forêts

Ladislav Hejdánek (2005)

Když něco vznikne, je k tomu vždycky zapotřebí něčeho, co tu už bylo dříve, ale jen jako „materiálu“; to, co vznikne jako „nové“, tu ještě nebylo, a proto právě ve své „novosti“ nemůže být odvozeno z ničeho, co tu už bylo a je. A uvážíme-li obě tyto skutečnosti, totiž že k „realizaci“ něčeho nového tu musí především přicházet něco ještě nejsoucího, ale na druhé straně že tu musí být k dispozici něco již jsoucího, je zřejmé, že při dosavadním způsobu pozorování a zkoumání „skutečností“ nám bude nápadné především to, co spojuje ono „nové“ s něčím, co tu už bylo (takže budeme zkoumat např. to, jak je možné, že fena dá vzniknout, zrodit se štěňatům a nikoli koťatům). Pak se nabízejí dvě odpovědi: buď je „to nové“ vlastně „ničím“, je to něco vágního a beztvarého, a veškerá určení pocházejí z onoho již k dispozici připraveného „starého“; anebo je to staré jen jakousi sbírkou nějakého vybavení, z něhož si to „nové“, které nějak „ví, co chce“, vybere „materiál“ podle svých „potřeb“. Může to být také obojí, a převládat může jednou jedno a podruhé to druhé. Jenže kdybychom předpokládali aktivitu (tj. převládání – a nikoli pouhou převahu, tedy setrvačnost) na straně „materiálu“, dostali bychom se do nemalých potíží, když bychom chtěli zjistit, odkud ona aktivita pochází a odkud a jak přichází. Museli bychom pak předpokládat, že tu není jen jeden zdroj uvažovaného vznikání, nýbrž že jsou dva nebo že jich je víc. Právě to nás vede k tomu, že (takřka) všechno vznikání je nerozlučně spojeno s aktivitou subjektů (pochopitelně různé úrovně). Pokud je aktivita rovněž na straně „materiálu“, znamená to, že onen „materiál“ není pouhým, tj. inertním a pasivním materiálem, nýbrž je to také subjekt (eventuelně to jsou subjekty, je-li jich více). Je tomu tak proto, že každý skutečný vznik nového (tj. individuálně nového, nemusí jít nutně o novost něčeho, co tu ještě ani přibližně nebylo, tj. novost vynálezu, který ještě nikdy nebyl vynalezen) je možný jen ve spjatosti s přechodem vnitřního navenek; a takový přechod je v tomto vesmíru (světě) možný jen ve zprostředkování subjektem nebo subjekty. (Písek, 050728-2.)

Platón (-774)

Sókr. Veškerá duše je nesmrtelná. Neboť co se stále pohybuje, je nesmrtelné; co však pohybuje něčím jiným a jest pohybováno od něčeho jiného, to má ustání pohybu a tím i ustání života. Jediné to, co pohybuje samo sebe, nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto jest i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu. Počátek však je bez vzniku. Neboť všechno, co vzniká, musí vznikati z počátku, ale on sám nevzniká z ničeho; neboť kdyby počátek z něčeho vznikal, již by to nevznikal počátek. Když pak je bez vzniku, musí být i bez zániku. Vždyť kdyby zahynul počátek, nikdy ani sám z něčeho nevznikne ani nic jiného z něho, jestliže mají všechny věci vznikati z počátku. Takto tedy je počátkem pohybu to, co pohybuje samo sebe. Toto pak nemůže ani zanikati, ani vznikati, sice by musilo veškeré nebe i veškerá země spadnouti v jedno a zastavit se a již by neměly odkud znova dostati pohyb a vznik. Když pak se ukázalo nesmrtelným, co se pohybuje samo od sebe, nebudeme se ostýchati říci, že právě to je podstata a smysl duše. Neboť každé tělo, kterému se dostává pohybu zvenku, je bezduché, kterému však zevnitř, samému ze sebe, oduševněné, protože toto je přirozenost duše; je-li však tomu tak, že není nic jiného, co by pohybovalo samo sebe, než duše, pak je nutně duše jsoucno nevzniklé a nesmrtelné.
Nuže o její nesmrtelnosti dost; o její pak způsobě jest promluviti takto. Jaké to je jsoucno, je veskrze věc božského a dlouhého výkladu, ale čemu se podobá, na to stačí výklad lidský a kratší; mluvme tedy tímto způsobem. ...
(Faidros, přel. Fr. Novotný, Praha 1993, str. 34-35 – III, 245c-246a.)