Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Ptejte se, k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický – a dostanete odpověď o jeho významu.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 7.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosofie neplatí jen abstraktní hodnotou svých pouček, nýbrž i temperamentem a životní praxí svých přívrženců.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 253.)

Emanuel Rádl (1933)

Filosof je nejšťastnější, je-li odloučen od vlády veřejného mínění, je-li ve své tiché pracovně; věří, že tam jemu (a nikomu jinému) zjevuje se absolutní pravda; on sám mluví s Bohem, on sám stojí tváří v tvář absolutnu; on pochopil, on je prorokem nové pravdy, kterou nikdo nechce uznat. Není, nechce být mluvčím veřejného mínění; protestuje proti němu ve jménu své pravdy.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 3.)

Emanuel Rádl (1933)

Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)

José Ortega y Gasset (1949)

Neuniknutelně je nám všem zřejmé, že se ocitáme v hodině červánků. Jenomže vinou přirozené optické iluze si mnozí málo prozíraví Evropané myslí, že jsou to červánky soumračné. Ty, kteří takto smýšlejí, nazývám lidmi soumraku. Nemohu vyložit důkazy, byť je jich mnoho a jsou přesné, aby má věštba byla přesvědčivá, a jednoduše proto povím, že jde o červánky ranní. Já se tedy hlásím k nepočetnému zástupu lidí rozbřesku. Ne¬pochybně se v Evropě všechno zproblematizovalo. Avšak jednu věc musím hned dodat, aby moje diagnóza situace, jíž prochází Evropa a kterou jsem důrazně vyložil před americkými posluchači, nebyla překroucena. To, že naše civilizace se zproblematizovala, že všechny její principy bez výjimky jsou sporné, není nezbytně nic zarmucujícího ani politováníhodného, ani to není hodinka agónie, zřejmě to naopak znamená, že v nás klíčí nová forma civilizace, a tudíž že pod zdánlivými katastrofami – v dě¬jinách jsou katastrofy méně pronikavé, než jak se jeví současníkům -, že pod nářky, bolestmi a bídou se chystá zrod nové podoby lidské existence. Samozřejmě, že tak smýšlíme my, kteří nejsme soumrační, ale jitřní. Evrop¬ská civilizace do základů pochybuje sama o sobě. Po¬zdraveno budiž takové pochybování! Nevzpomínám si, že by nějaká civilizace skonala na záchvat pochybností. Spíš si vzpomínám, že civilizace umíraly zkostnatěním své tradiční víry, arteriosklerózou svých názorů. Ve smyslu mnohem hlubším a méně smyšleném, než to měl na mysli on, můžeme opakovat slova našeho velkého předka Descarta, ce chevalier français qui partit d´un si bon pas: „Pochybuji, tudíž existuji.“ Člověk potřebuje víru; a mít vlastní přesvědčení je pro něho stejně důležité jako země a pevná půda, na níž by ulehl a odpočíval.
(7052, Evropa a idea národa, Praha 1993, str. 22.)