Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Od vystoupení Hobbesova do osmnáctého století reakce náboženská hledala cesty, jak překonat nevěru. Její práce nebyla sice marná, ale nevěry nepřekonala; naopak, nová filosofie, jakoby na posměch, navázala zrovna na obrany náboženství a pokročila směle dál proti metafyzice, theologii, křesťanství. Hume, osvícenství, francouzská revoluce, ruská revoluce ukazovaly, jak se nedá zadržet myšlenka jednou pojatá, dokud není dohrána do konce.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 185.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Filosofie není vědou (v tom smyslu, jak je věda chápána přinejmenším od počátku nové doby a jak jí ještě i dnes stále rozumíme); ale to neznamená, že většině nároků, kterým jsou vystaveny odborné vědy, nemusí dostát. Vědeckost je a zůstává povinností také filosofů a filosofie, ale nikoli nutně v plném rozsahu, a ne tak, že by vedle toho nemusela dostát řadě jiných norem a kritérií. To znamená, že v něčem je pro filosofii rozsah takových norem širší než pro odborné vědy, v jiných směrech naopak užší, tj. že některá pravidla a některé normy, jež jsou považovány ve vědách (eventuelně jen v některých vědách, zvláště pak přírodních) za závazné, filosofie třeba nejen neuznává, ale přímo odmítá a kritizuje. – Ovšem kdybychom zůstali jen u tohoto konstatování, brzo bychom zjistili, že nějak podobně to do jisté míry platí i o každé odborné vědě. To je důvodem pro to, abychom začali zkoumat rozdíly mezi filosofií (filosofiemi) a vědou (vědami) podrobněji a víc do detailu. První rys, jímž se filosofie liší od každé odborné vědy, spočívá v tom, že každá věda si stanoví nějaké meze, hranice své odborné kompetence, a tyto meze pokud možno nepřekračuje, a pokud je nezbytí, volá na pomoc jinou odbornou vědu, která je v tom případě kompetentní (a která má také nějaké meze své odborné kompetence). Filosofie žádné takové meze kompetence pro sebe neuznává: filosof se může legitimně zabývat jakýmkoli tématem. Pokud se týmž tématem neméně legitimně zabývá nějaká odborná věda, nemusí si filosof vyžádat žádné svolení ani souhlas z její strany, ale určitě má povinnost se dobře a do hloubky seznámit s tím, jak se taková odborná věda tímto tématem zabývá a k jakým výsledkům až dosud dospěla. Filosof tedy přístup a postup takové odborné vědy musí znát, musí jej kriticky studovat, v něčem její výsledky se souhlasem převzít, a tam, kde je převzít nemůže, svůj nesouhlas a odmítnutí náležitě objasnit a zdůvodnit (a to tak, aby příslušný odborník mohl v zásadě toto zdůvodnění pochopit a nahlédnout, ať už potom bude souhlasit nebo nikoli). V tom smyslu hovoříme o tom, že filosof musí mít respekt vůči vědám a jejich práci. V jednom základním bodě se však filosofie od kterékoli odborné vědy liší: filosof je schopen se jako filosof zabývat svou vlastní disciplínou, jejími postupy a zejména způsobem svého vlastního myšlení. Naproti tomu žádná odborná věda toho není schopna (leda výjimečně v nějakém omezeném rozsahu). Nejnápadnější to ovšem je v případě věd přírodních, ale jen proto, že ve vědách humanitních nebo „duchovních“ apod. je přítomnost jakýchsi prvků filosofie jakoby samozřejmější a proto často méně sledovaná. Vědec-odborník zajisté také uvažuje o své práci, a tedy i o svém myšlení, o svých myšlenkových postupech atd., ale nikdy není schopen tak činit právě jakožto příslušný odborník a svými odbornými prostředky, nýbrž mimo svou odbornost a za hranicemi své odborné kompetence.
(Písek, 090912-1.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Většinou nebude sporu o tom, zda je třeba filosofii pěstovat či nikoli; je dnes málo vzdělaných lidí, kteří by to považovali za zbytečné nebo dokonce za nesmysl. Nicméně představy, co se má pod „pěstováním“ rozumět, a už dokonce pochopení, co to vlastně ta filosofie je, se velmi různí. Především je třeba odlišit, když něco „pěstujeme“ (cultivatio, cultura od colere) a když se něčím prostě zabýváme. když na něčem pracujeme, zejména pak, když něco vytváříme, vyrábíme. „Filosofování“ není „vytváření“ filosofie, ale její „pěstování“; to právě znamená, že nám při této naší činnosti jde o to, aby filosofie dobře rostla, aby se jí dobře dařilo, aby vzkvétala. Na prvním místě tedy nejde o to, co se děje s námi a co děláme my, ale co se děje s tou „filosofií“. Musíme tedy dobře rozlišovat filosofování jako naši činnost, naši aktivitu, a filosofii jako to, o co pečujeme nebo máme pečovat, aby se tomu „dařilo“, aby to dobře „rostlo“ a „žilo“. Zajisté to znamená také, že filosofii se může nedařit nebo dařit špatně, a někdy to může způsobit také to, jak se o ni špatně staráme, jak ji špatně „pěstujeme“ (jindy to může být způsobeno jinými vlivy, jak dobře víme). Má proto smysl se také starat o podmínky, za jakých se filosofii „daří“, a to jak podmínky vnější (např. politické nebo vůbec společenské), tak podmínky na naší straně (jako je např. vzdělanost a vůbec připravenost „filosoficky“ myslet, uvažovat a zejména se tázat). Když mluvíme o „pěstování“ filosofie, nepochybně k tomu náleží také tato starost o příznivé podmínky pro to, aby žila a vzkvétala. A mezi ony podmínky z naší strany náleží také studium současných i minulých filosofů, především těch velkých myslitelů, k nimž se musíme vždy znovu vracet, abychom se od nich a na nich učili a vzdělávali. Nicméně studium druhých filosofů není ještě samo o sobě pěstováním filosofie (i když bez filosofování se jistě nemá, nemůže obejít a neobejde, nemá-li samo chřadnout a upadat). Jde o to, zda se při setkání s nějakým skutečným filosofem setkáváme pouze s ním, zda pečujeme o něho a o jeho myšlenky, anebo zda se při tomto setkání setkáváme také – a navíc! – se samotnou filosofií. Je totiž možno vědět o nějakém filosofovi a o jeho myšlení nesmírně mnoho věcí – a přesto o filosofii nemít ani potuchy. Právě proto je naší základní otázkou, zda jen rozmnožujeme své vědomosti o jiných filosofech, anebo zda – už při tom, ale nejenom při tom – pěstujeme vskutku filosofii, tj. zda při tom všem, co děláme a co podnikáme, roste a vzata sama filosofie. A tak se musíme stále tázat: co to vlastně ta filosofie je? A co si od nás žádá, aby se jí dobře dařilo? Co musíme dělat a jak to musíme dělat, aby rostla a vzkvétala především filosofie (a ne, abychom my dosahovali nějakých úspěchů – leda právě pěstitelských)?
(Písek, 100907-2.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Hegel kdysi v přednáškách (1820) prohlásil, že „ať by se sebevíce lišily, přece mají všechny filosofie to společné, že jsou filosofií“ (1667, s. 29). A hned z toho vyvodil závěr: „Kdo by tedy studoval či měl nějakou filosofii, pak jestliže to je filosofie, měl by tím přece filosofii.“ (dtto). To je docela zajímavá myšlenka: k filosofii je možno se dostat přes každého filosofa resp. přes jeho filosofii, za předpokladu ovšem, že to je filosofie (a to i když se liší od jiných filosofií). Jak bychom to mohli – už bez ohledu na Hegela – zdůvodnit ze svého stanoviska? Řekl bych, že nám právě v tomto směru může pomoci ta stará tradice, která připisovala ustavení termínu „filosofie“ Pythagorovi. Tato tradice spojovala vytvoření pojmenování s náznakem výkladu, že jde spíše než o „vědění“ (epistémé) o touhu a lásku, možná jakousi přátelskou nakloněnost (filia), nikoli o držení či majetnictví „moudrosti“. Filosof tedy není mudrc (sofos) v tom smyslu, že „moudrost má“, že „moudrý je“, ale že být moudrý chce, že po tom nanejvýš touží, a to proto, že si moudrosti velice cení, prahne po ní a snažně o ni usiluje. Zdá se, že v pozadí můžeme vytušit onen spíše religiózní motiv jistého respektu k bohům, kteří na rozdíl od lidí opravdu moudří jsou (a tedy nejsou a ani nemohou být filosofy), ale také motiv připomínky či výzvy k jisté uměřenosti člověka jako omezené bytosti, která není capax infiniti, která nemůže „uchopit“ nekonečno. Je v tom cosi vnitřně jakoby rozporného: na jedné straně ta prahnoucí touha po moudrosti (my budeme říkat: po pravdě), a na druhé straně hned jakési varování, abychom se nedomnívali, že bychom tu moudrost či pravdu již měli, již drželi v rukou, tedy že by už byla nebo vůbec někdy mohla být naším majetnictvím. Snad by bylo možné na tuto pozoruhodnou a cennou myšlenku navázat v tom smyslu, že ona míněná jednota toho, co je rozličným filosofiím společné, nemá být hledána a nalézáno v nich samých, ale v tom, k čemu směřují, k čemu se odnášejí, po čem touží a co usilovně hledají, totiž v oné „moudrosti“ či „pravdě“, kterou žádná z nich nevlastní a vlastní nebude, protože nemůže. Pak ovšem to, co opravdovou filosofii (už Platón mluvil o orthé filosofia !) dělá filosofií, není ani její součást, ani její kvalita (např. „pravdivost“ v jakémkoli pojetí), ale je to něco, co k filosofii musí jakoby „přicházet“, přiznávat se k ní, uznávat ji (eventuelně také neuznávat – to nelze přehlédnout ani vynechat), vlastně ani žádný její „znak“ či „příznak“, „aspekt“ ani „atribut“. A v tom smyslu pak je zřejmé, že to, co je „pravým“ filosofiím společné, nelze ani uchopit pojmově, neboť to je „moudrost sama“ – nebo po našem „pravda sama“ – která o té „pravosti“ rozhoduje.
(Písek, 100924-2.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Když se trochu vrátíme v čase a to do dob totality a bytových seminářů a srovnáme je s akademickou výukou filosofie dnes. Co podle Vás filosofii svědčí více? Podzemí či zázemí?
Bytové semináře byly přece pouhou náhražkou v dobách pro filosofii dost zlých. Filosofování nepochybně potřebuje hlavně to „zázemí“. Ale co je tím opravdovým zázemím? Je to akademická půda? Obávám se, že nikoliv, a to hned z dvojího důvodu. „Pravá filosofie“ žije (má žít) uprostřed společnosti, a to znamená zabývat se také vším tím, co je důležité pro všechny uvažující lidi, spoluobčany. Každý skutečný filosof ovšem má také svou myšlenkovou laboratoř, kde podniká divoké hloubkové vrty a také výpady proti nejrůznějším omylům a předsudkům, také svých profesních kolegů – jen tak může udržovat svůj palec na „tepu“ doby a dějin. „Akademická výuka“ se právě tomu obojímu hodně vyhýbá. Nejen u nás, ale i ve světě ubývá profesorů, kteří by byli zároveň konfesory. Všude se přednáší „o“ filosofii, ale moc málo se filosofuje. A do toho všeho si „úředníci“ vymýšlejí takové způsoby „hodnocení“, které nejrůznějšími kvantifikacemi chtějí nahradit posuzování kvality, čímž ještě dále krizi skutečného filosofování prohlubují. Prostě a dobře: odevšad se tlačí na filosofii pouhé mnohovědění „o“ filosofech minulých i současných (tak tomu bylo už v antice – vzpomeňme na „polymatheia“, ale tam se to kritizovalo a někteří se tomu vysloveně vysmívali – dnes to má svou odbornickou auru a opravdová kritika takřka neexistuje). Takže: podzemí už dnes není zapotřebí, ale zázemí je třeba budovat někdy i vysloveně proti akademickému „provozu“ (a to rozhodně neplatí jen pro naše poměry).
(Rozhovor s Bárou Řebíkovou; Písek, 101009-2.)