Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1933)

Od vystoupení Hobbesova do osmnáctého století reakce náboženská hledala cesty, jak překonat nevěru. Její práce nebyla sice marná, ale nevěry nepřekonala; naopak, nová filosofie, jakoby na posměch, navázala zrovna na obrany náboženství a pokročila směle dál proti metafyzice, theologii, křesťanství. Hume, osvícenství, francouzská revoluce, ruská revoluce ukazovaly, jak se nedá zadržet myšlenka jednou pojatá, dokud není dohrána do konce.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 185.)

Ladislav Hejdánek (2010)

V jednom příspěvku (zprávě) z oboru astronomie začíná autor konstatováním, že „ačkoliv je vesmír zcela zaplněn spoustou spirálních galaxií, nenajdeme mezi nimi dva shodné exempláře“. Sám jsem už víckrát studentům připomínal, že na celém světě nenajdeme dva po všech stránkách docela stejné stromy téhož druhu (např. lípy), na jedné jediné lípě nenajdeme dva naprosto stejné listy, v jediném listu dvě naprosto stejné buňky – ale přesto fyzikové (a chemici) předpokládají, že jednotlivé atomy (přesněji jejich jádra) téhož druhu (a téhož izotopu) jsou naprosto stejné. Proč to dělají – a proč to i my běžně děláme? Proč nás více zajímají podobnosti než odlišnosti? Proč máme tendenci všechno vykládat na základě oněch podobností, zatímco ty odlišnosti necháváme obvykle stranou jako nedůležité (pokud je vůbec nějak zaregistrujeme)? – Jistě, jsou „skutečnosti“, kde se nám právě ty zvláštnosti až jedinečnosti přímo vnucují; s tím se nutně setkáváme na lidské úrovni, a ještě to navíc respektují a uznávají jen některé obory, ba i v rámci těch oborů jen některé „hermeneutické“ postupy (a takové přístupy jsou pak podezřívány z „nevědeckosti“). Zdá se, že právě zde se skrývá hluboký, možno hluboce skrytý problém: proč se domníváme (třeba ve „vědách“), že všechno významně důležité musí nutně spočívat na tom, co odhalujeme jako společné, obecné, zákonité, zatímco všechno zvláštní, jedinečné, málokdy se opakující či snad i neopakovatelné považujeme za nedůležité a nahodilé? Už sama myšlenka vývoje a pokroku předpokládá, že uprostřed nesmírného množství nejrůznějších změn a procesů, které se na první pohled zdají být pouze nahodilými, se některé „uplatní“ tak, že jsou teprve ex post, dodatečně „napodobovány“, že se teprve časem ukáží jako schůdné a dokonce „úspěšné“, a že na nich jsou pak založeny celé dlouhé „tradice“, vytvářející docela nové „sféry“ skutečnosti, nové jakoby „světy“ (biosféry, noosféry – civilizace, kultury, náboženské, umělecké, myšlenkové, vědecké atd. „školy“ apod.). Je třeba se pozastavuit nad tím, že v takových případech se „vědecký“ přístup okamžitě orientuje na nově vzniklé „podobnosti“, „obecnosti“ a hledá nové „zákonitosti“. A navíc, co je právě tím nejproblematičtějším: okamžitě je takový vědec nakloněn z jednoho případu (nebo několika mála případů) usuzovat na nějakou širší, obecnou „platnost“. Jestliže z vlastní „zkušenosti“ vidíme a víme, že existuje (a tedy „může“ existovat) taková planeta, jako je naše Země, pak určitě bude takových planet v tom obrovském Vesmíru mnoho; a pokud poměry na naší planetě „umožnily“ vznik takového fenoménu, jakým je oživenost a život, pak jistě v tom velkém Vesmíru bude ještě řada planet, kde také nějaký (byť třeba trochu odlišný) život vznikl. Prostě protože považujeme poměry na naší planetě za velmi důležité (pro nás a vůbec pro organismy), muselo k tomu dojít „zákonitě“, tedy v nějakém smyslu „nutně“. Nic skutečně důležitého nemůže vzniknout „náhodou“, nic nemůže být opravdu „jedinečné“, „unikátní“. Není tohle nějaký hluboký omyl?
(Písek, 101025-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Každé „jsoucí“ („pravé jsoucno“) je jedinečné a ve své jedinečnosti se žádným jiným jsoucnem vposledu nezaměnitelné. To zajisté neznamená, že se nemůže v mnohém některým jiným jsoucnům podobat. Je však zásadně důležité si uvědomit, že v evropských tradicích se ve filosofii a zejména ve vědách takřka výhradně prosadil přístup, který se plně soustřeďuje na ty podobnosti, které umožňují pořádat jsoucna do skupin podle toho, jak jsou navzájem zaměnitelná, a zcela opomíjet to, čím je každé z nich jedinečné a neopakovatelné. Dalo by se možná říci, že to odpovídá převažujícímu přístupu živých bytostí k věcem v okolí a také k jiným živým bytostem, ale přinejmenším zatím se zdá, že o tom skutečně „víme“ příliš málo, protože jsme odkázáni pouze na běžné pozorování, jemuž pochopitelně mnohé uniká. Při bližším a pozornějším ověřování (zvláště při každodenním „soužití“) zjišťujeme např. nejen to, že všichni psi nejsou stejní nebo že všechny kočky nejsou stejné, ale že se nechovají stejně ani vůči sobě navzájem. Kromě toho se živé bytosti (i jejich stavba těla a orgány) vždycky od sebe liší, ale my ty odlišnosti přehlížíme (a možná zcela nezdůvodněně máme za to, že od toho odhlížejí i ty živé bytosti). Vlastně vůbec nevíme, zda se třeba jednotlivé molekuly nebo dokonce i atomy atd. v „detailech“ od sebe nějak neliší, protože my se jimi zabýváme jen ve velkých množstvích. Takže přinejmenším tu platí velká ostražitost před neoprávněnými generalizacemi a zejména před vylučováním významu takových rozdílů a odlišností předem. Víme ze zkušenosti, že naše vlastní schopnost rozlišování individuálních rozdílů je podmíněna dlouhodobějším (trvalejším) koexistováním a zejména naším zájmem o ty rozdíly, tedy naším zájmem o specifičnosti a přímo jedinečnosti a osobitosti oněch druhých bytostí byť nižší úrovně. Tato obecná zkušenost je většinou odbývána (zejména pak v odborných disciplínách, především přírodovědných) poukazem na to, že jsme vnitřně (a rozumí se: subjektivně) nakloněni si vůči vybraným bytostem („domácím mazlíčkům“) vytvářet jakési vlastní jednosměrné vztahy, které se z druhé strany vysvětlují „potřebami“ a „návyky“, často jen uměle (tj. námi) vypěstovanými. Jedinečnost těch druhých je tedy vysvětlována jako náš předsudek, jako důsledek naší vlastně neopodstatněné nebo přímo iluzivní zaujatosti a tedy předsudečnosti.
(Písek, 090301-1.)

Emanuel Rádl (1933)

...Např. hledím z okna a ptají se mne: je zamračeno? Odpovím, ano, je zamračeno. Tu poznání obsahuje „tvrzení o tom spojení představ, které obsahuje opakování toho, co mi dává přímý názor poznat jako správné“. Takto „správná“ je odpověď žákova, která se kryje s tím, co je řečeno v knize. V životě je věc složitější. Když se mne ptají, je-li zamračeno, odpovím např. že to přejde, nebo že pro momentku je světla dost. Ve skutečnosti totiž nejde o krytí výroku se skutečností, nejde o poznání pro poznání; otázka o sobě vzatá, zda je zamračeno či nic, nás nezajímá, nýbrž poznání naše jde pořád vpřed, vyhmatávajíc, jak si máme vést, a určujíc naše kroky. Pravda tedy není jen formálním souhlasem výroku s daným objektem poznání, nýbrž je to světlo, kterým si svítíme na cestu. Když Ježíš řekl o sobě /565/ „Já jsem pravda“, nechtěl se vydávat za poslední noetickou záruku lidského poznání, nýbrž chtěl říci, že je vůdcem a rozhodčím v našem životě.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 564-65.)

Emanuel Rádl (1942)

Žádný filosof z doby antické a z raného středověku necítil rozpor mezi svým učením a učením Aristotelovým; víra v Aristotelovu autoritativnost nepocházela z víry v jednotlivé poučky Aristotelovy, nýbrž pocházela ze společného a jednotného přesvědčení o pod/33/statě světa. Podle Aristotela je svět (vesmír i s jednáním lidským) účelný, tj. správný, dokonalý, srozumitelný; podobá se obrovskému organismu tak, že jako v organismu jsou oběh krevní – řízení teploty tělesné, výživa atd. účelné, správné, potřebné, přirozené. I v této věci Aristotelés souhlasil s dobou archaickou i s celou vzdělaností antickou a středověkou, že svět je harmonický, že jest „kosmem“, tj. dokonalým útvarem. Nová doba, počínajíc renesancí, opustila víru v kosmos, tj. v dokonalost, účelnost, správnost světa. Opustila ji právem? ...
(7622, Útěcha z filosofie, Praha 1994, str. 32-33.)