Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1919)

... Kritik již dávno není dogmatik, který pronáší apomiktické rozsudky. Kritik již dávno nepřipisuje si neomylnost, již dávno vymezil si úkol naoko skromnější, vpravdě však mnohem nesnadnější: ne rozsuzovati, nýbrž tázati se; ne uzavírati a rozkrajovati nožem, nýbrž otevírati problémy, otázky, průzory. Dnes nejlepší kritik je nám ten, kdo dovede si před dílem položiti nejvíce otázek – položiti a správně je formulovati. Toto správné formulování jest právě služba budoucnosti; ta mrška má totiž ten hanebný zvyk, že odpovídá jen na to, co bylo jí jako jasná, vykvašená otázka předloženo – vyjasniti, vytříbiti otázku, položit ji jasnou a zralou před ni, to právě jest krásný, ale i nesnadný úkol kritikův, nekonečně záslužnější než hráti procházkovky směšný úkol literárního Pipergra, který imponuje dnes již jednom literárním dětem a kavárenským okounům v Slamotrusech. Ten, jemuž významné dílo literární otevírá největší myšlenkové i citové obzory, v němž zanítí nejvíce otázek, pochyb, dohadů, jehož spojí nejživěji s minulostí i budoucností, s tradicí i revolučností lidského i národního ducha, v němž vybouří nejvíce účasti lidské i umělecké, jest nám dnes dobrým kritikem. A to jest kritik empirik, a ne kritik dogmatik.
(S troškou do mlýna – čili ještě něco o kritice, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, s. 230.)

Ivan Vyskočil (2007)

... Všechny velké kultury vědí o dichotomii, nutnosti více pohledů. V momentě, kdy to popřete, tak se stavíte di světla hlupáka. Nerad o někom prohlašuji něco negativního, natož pak o hlavě státu, ale atmosféra, která tu panuje, je daleko horší než argumentace.
Jedná se o kritiky, kterým schází kritérium. Když jsem uvažoval o tom, čím tohle etnikum, těžko mluvit o národě jako takovém, bylo nejvíc poškozeno, tak nejspíše tím, že přišlo o své kritiky, kompetentní kritiky. Kritika, reflexe, to, co musí být zveřejněno, musí procházet polemikou, musí se tříbit. To v našem prostředí bylo jednoznačně potlačeno. To je záležitost elity a elita není v tom, že by se jeden na druhého vytahoval. Musíte mít odpovědnost, ale ne z velikosti majetku nebo velikosti moci, ale z přesnosti svých otázek, které můžete zveřejnit. Nejde o nepřátelství vůči druhým osobám, ale o to, že se to týká povahy věcí a jejich poznání, nikoli zavržení. Toto se z naší duchovní kultury vytratilo a tím zmizela i nějaká validita, závažnost duchovní kultury vůbec.
(Divadlo je dnes už muzeální kousek (rozhovor), in: Literární noviny č. 21,
21.5.2007, str. 15.)

Emanuel Rádl (1933)

...Např. hledím z okna a ptají se mne: je zamračeno? Odpovím, ano, je zamračeno. Tu poznání obsahuje „tvrzení o tom spojení představ, které obsahuje opakování toho, co mi dává přímý názor poznat jako správné“. Takto „správná“ je odpověď žákova, která se kryje s tím, co je řečeno v knize. V životě je věc složitější. Když se mne ptají, je-li zamračeno, odpovím např. že to přejde, nebo že pro momentku je světla dost. Ve skutečnosti totiž nejde o krytí výroku se skutečností, nejde o poznání pro poznání; otázka o sobě vzatá, zda je zamračeno či nic, nás nezajímá, nýbrž poznání naše jde pořád vpřed, vyhmatávajíc, jak si máme vést, a určujíc naše kroky. Pravda tedy není jen formálním souhlasem výroku s daným objektem poznání, nýbrž je to světlo, kterým si svítíme na cestu. Když Ježíš řekl o sobě /565/ „Já jsem pravda“, nechtěl se vydávat za poslední noetickou záruku lidského poznání, nýbrž chtěl říci, že je vůdcem a rozhodčím v našem životě.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 564-65.)

Emanuel Rádl (1942)

Žádný filosof z doby antické a z raného středověku necítil rozpor mezi svým učením a učením Aristotelovým; víra v Aristotelovu autoritativnost nepocházela z víry v jednotlivé poučky Aristotelovy, nýbrž pocházela ze společného a jednotného přesvědčení o pod/33/statě světa. Podle Aristotela je svět (vesmír i s jednáním lidským) účelný, tj. správný, dokonalý, srozumitelný; podobá se obrovskému organismu tak, že jako v organismu jsou oběh krevní – řízení teploty tělesné, výživa atd. účelné, správné, potřebné, přirozené. I v této věci Aristotelés souhlasil s dobou archaickou i s celou vzdělaností antickou a středověkou, že svět je harmonický, že jest „kosmem“, tj. dokonalým útvarem. Nová doba, počínajíc renesancí, opustila víru v kosmos, tj. v dokonalost, účelnost, správnost světa. Opustila ji právem? ...
(7622, Útěcha z filosofie, Praha 1994, str. 32-33.)

Emanuel Rádl (1942)

Protože Aristotelés byl zajedno s Asií a s Egyptem, byla později bez obtíží přijata jeho filosofie jednak alexandrijskou vědou (z velké části orientální) a ještě později arabskými theosofy.
Žádný filosof z doby antické a z raného středověku necítil rozpor mezi svým učením a učením Aristotelovým; víra v Aristotelovu autoritativnost nepocházela z víry v jednotlivé poučky Aristotelovy, nýbrž pocházela ze společného a jednotného přesvědčení o pod/33/statě světa. Podle Aristotela je svět (vesmír i s jednáním lidským) účelný, tj. správný, dokonalý, srozumitelný; podobá se obrovskému organismu tak, že jako v organismu jsou oběh krevní – řízení teploty tělesné, výživa atd. účelné, správné, potřebné, přirozené. I v této věci Aristotelés souhlasil s dobou archaickou i s celou vzdělaností anitkcou a středověkou, že svět je harmonický, že jest „kosmem“, tj. dokonalým útvarem. Nová doba, počínajíc renesancí, opustila víru v kosmos, tj. v dokonalost, účelnost, správnost světa. Opustila ji právem? Nikdy neprokázal, že by svět účelný, rozumný, pochopitelný nebyl – nýbrž předpokládá se teď, že jest náhodný. Předpokládá se tak právem?
Život náhodný není; spekulace o mechaničnosti, pouhé hotovost a bezsmyslnosti života, rozšířené renesancí a novou dobou, jsou už opuštěny; jestliže však není náhodný život, který vládne nad povrchem zemským, jak spojíme účelnost života s náhodností vesmíru?
Aristotelés ovšem chápal i přírodní dějství jako dějství organické, účelné, pochopitelné, rozumné. Rozeznával totiž dvojí dějství, jedno přirozené, druhé násilné. Toto rozlišení, jehož základ jest zřejmě vitální, ba morální, nová doba odstranila. Odstranila je právem?
...
(7622, Útěcha z filosofie, Praha 1994, str. 32-33.)