Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (2012)

„Protest jest jedinou obranou lidí slabých. Spisovatel však jest nejméně slabým člověkem tam, kde formuje novou ideu. Tu jedinou překážkou mu jest nepoddajné slovo, kterého protestem nejméně překonáš. Nová pravda jde do hloubky, kdežto protest se lepí na to, co už jest – tím hůř, protestuješ-li proti samému povrchu věcí.“ „Protesty do hloubky otázek nevedou.“ „V tom právě jest úkol umělcův, aby chápal, kde jiní lidé popírají, aby líčil, kde jiní vyvracejí, aby podával plastickou věc, kde jiní podávají hranaté ano nebo ne!“

Emanuel Rádl (2012)

Kdyby mladí lidé dovedli nahlédnout, jak pouhé protestování je nicotné !
(str. 36)
...; ne že bych snad odsuzoval šmahem marxistickou ideologii; ale bídu lidskou je třeba studovat a je třeba konkretně pomáhat, nikoli jen protestovat.
(str. 40)
(Socialističtí radikálové, in: KR 8, 1934, str. 36 a 40.)

Emanuel Rádl (2012)

Vzpomínal jsem a upřímně se přiznám, já sám nemám ani kouska toho ducha protestování v sobě.
(str. 246)
A když tu tak vzpomínám na o české pohoršování nad jesuity a nad Římem, napadá mě, nemá-li podobný psychologický původ jako pohoršování nad Němci; není-li to jen filosofie českých lidí devatenáctého století, nesamostatných, maloměšťáckých, bez vlastní víry, kteří jakoby jen parasitují na duchovním životě tím, že odsuzují druhé a protestují proti nepřátelům. Není tato nenávist jen projevem toho, co Adler jmenuje „Minderwertigkeitskomplex“? Budiž jakkoli, mně schází smysl pro toto neustálé podezřívání a odsuzování. ...
(str. 247)
(Výlet do Itálie, in: KR 8, 1935, str. 246 a 247.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Heidegger kdysi napsal, že „wer groß denkt, irrt auch groß“. To je vskutku částečně pravda, ale bohužel nikoli pravda celá. Když se služka podle anekdoty vysmála Thaletovi, který při pozorování hvězd spadl do jámy (nechme stranou, že to bylo nejspíš jen vymyšleno), nebylo to pro nepochopení velikosti Thaletova omylu. Také Heideggerovi samému se stalo, že při sledování velkých perspektiv (viz jeho rektorskou řeč) přehlédl žumpu, do které spadl, když oblékal svou uniformu a rajtky a když hajloval. Ani to nebyl žádný „velký omyl“, nýbrž omyl banální (v nejlepším případě). Pravdivý (ale rozhodně nijak objevný) by byl výrok, že kdo myslí nízce, těžko se dopustí velkého omylu. Naproti tomu vskutku pravdivý moment ve výroku Heideggerově vidím v tom, že myslitel se stává „světodějným“ či dějinně významným především svými velkými omyly. Podmínkou ovšem právě je, aby to byly jeho omyly, aby je nesdílel se svou dobou, a už vůbec aby to nebyly omyly přejaté od starých myslitelů, tj. aby to byly omyly nové, nebývalé, experimentální, takříkajíc „tvůrčí“. Mezi nejrůznějšími nezajímavými, banálními omyly se totiž tu a tam najde omyl, který má jak dějinně, tak věcně obrovský dosah. Někdy je dokonce od počátku zcela zřejmé, že jde o omyl, ale dlouho zůstává utajeno, jak se mu vyhnout nebo jak jej překonat; v takovém případě mluvíme spíše o paradoxu (vynikajícím případem takového omylu jsou Zénónovy paradoxy: trvalo dvě tisíciletí, než se v nich podařilo logickou resp. matematickou chybu odhalit a přesně identifikovat). Jindy se omyl tak rozšíří a prosadí, že na jedné straně unikne kritické pozornosti tím, že se stane jakoby samozřejmou správností (což samo o sobě ještě není tím pravým dokladem jeho „velikosti“), ale na druhé straně může vést k výzkumům a objevům, k nimž by bez něho s vysokou pravděpodobností vůbec nedošlo. Takovým „produktivním omylem“ bylo třeba starořecké chápání „pravých jsoucen“ jako neměnných (po vzoru geometrie či matematiky). To vedlo k rozvoji určitého druhu pojmovosti, jež ovlivnila rozsáhlou epochu evropského myšlení, někdy zjednodušeně nazvaného „substanční metafyzikou“. Bez toho si nedovedeme představit onu obrovskou úspěšnost matematizace věd (a ovšem také rozsáhlé technizace celého života), která teprve ve svém plném rozvinutí, prosazení a ve stále povážlivějších důsledcích vyvedla na světlo krajní nebezpečnost onoho omylu, oné chyby, jimiž se celá tato epocha vyznačuje.
(Praha, 000301-2.)

()

Nihil enim est … veritatis luce dulcius. (Cicero Acad. ad Varronem II, 10, 31)
Simplex ratio veritatis. (Cicero, De or. I, 53, 229)
Veritatis simplex oratio est. (Seneca, Ep. 49, 12)
Patet omnibus veritas. (Seneca, Ep. 33, 11)
Satis diserte pro se loquitur veritas. (Publius Syrus, Sent. S. 50)
O magna vis veritatis, quae contra hominum ingenia, calliditatem, sollertiam contraque fictas omnium insidias facile se per se ipsa defendat! (Cicero, Cael. 26, 63)
Veritas temporis filia est. (Gellius, Noct.Att. XII, 11, 7)
Veritatem dies aperit. (Seneca, De ira II, 22, 2)
Vulgoque veritas iam attributa vino est. (Plinius st., Nat XIV, 22 (28), 141)
Quam nocet saepe verum dicere! (Phaedrus, Fab. Appendix 15)
Veritas odium parit. (Ausonius, Ludus, Bias 3)
Vulgus veritatis pessimus interpres. (Seneca, Vit 2, 1)
Veritatem laborare nimis saepe aiunt, exstingui numquam. (Livius, Urb. XXII, 39, 19)
Errore enim veritas originis non amittitur. (Ulpianus, Dig. L, 1, 6)
Veritas visu et mora, falsa festinatione et incertis valescunt. (Tacitus, Ann. II, 39)
Nimium altercando veritas avertitur. (Publius Syrus, Sent. N. 40)
(citováno ex: 6556, Moudrost starých Římanů, Praha 1990, str. 43 nn. – tam jsou i české překlady)