Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Emanuel Rádl (1932)

Nenapadá mi odsuzovat theologii: křesťanství je bez theologie nemožné, ba theologie mu teprve dodává, abych tak řekl, kulturního významu; theologie je soustavnou teorií, jednotnou formulací křesťanské praxe; v úsilí theologickém (jako ve filosofickém) proniknout do podstaty věcí je něco možného, odvážného, vzdělaného. Potřebujeme tedy nutně theologie, a je velkou zásluhou Barthovou a Brunnerovou, že nám ukázali na tu potřebu – ale potřebujeme smělé revize staré theologie ve jménu lásky k bližnímu, neboť vzpoura proti křesťanství od počátku nové doby, od Hobbesa až do komunismu, je namířena v prvé řadě proti theologii; ta vzpoura přece má nějaký smysl a nelze prostě přes ni přejít k dennímu pořádku! Základní chyba této staré theologie (kterou theologové krize znovu nám doporučují) jest, že staví Boha příliš vysoko mimo lidský život; jako by to, co děláme na tomto světě (v sociálním životě, politice, vědě) bylo mimo přímý vztah k Bohu, jako by osudy světa měly svoji zvláštní zákonitost a vedle toho jako by existoval náš poměr k Bohu. To je názor zhola neevangelický: k Bohu se nelze dostat jinak než skrze bližního, tj. jednáním na tomto světě; cokoli uděláte jednomu z lidí, Bohu jste udělali; život rodinný, volby do parlamentu, jednání mezinárodní, všechno je přímou službou Bohu.
(Obtíže křesťanské etiky, napsáno 1932, ale nevyšlo; otištěno bylo až:
Křesťanská revue, 111109-1.)

Jan Heller (2005)

Podle křesťanského učení jest cílem lidského života spasení. Kdo je nezískal, ztratil vše. Spasení je osvobození od sebe sama. Uskutečňuje se skrze víru. Víra není názor, třeba i o Bohu, nýbrž zřeknutí se sebe sama. Je tedy poslušností, ba rovnou a přímo, souhlasem s rozsudkem smrti nad sebou samým. – S vírou těsně souvisí pokání. Víra a pokání je vlastně vnitřně jediný pohyb. Ježíš říká: Čiňte pokání a věřte evangeliu (Mar. 1,15). Pokání je poznání a vyznání, že tento rozsudek smrti nade mou je spravedlivý. Boží „ne“ k lidské sebestřednosti. Ne k člověku jest ovocem hříchu. Hřích pak pochází především z toho, že člověk chce mít, vlastnit. Světský člověk chce mít štěstí, bohatství, slávu atd. Obojí je stejný hřích, neboť oba svou vůlí k vlastnictví kladou Bohu podmínky. Oba nechtějí být zcela a naprosto odkázáni na Boha samého a na jeho pouhou milost, nýbrž chtějí být alespoň v něčem, alespoň trochu božími partnery jako ti, kteří už mají něco předem jisté. Bůh chce naproti tomu, abychom neměli nic, také jej abychom neměli (k dispozici, ve svém vlastnictví), nýbrž on sám chce mít nás, chce nás učinit svým vlastnictvím a svým nástrojem, ale tak, abych za to na něm nic nechtěli a nevymáhali, abychom proti němu nevznášeli žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Právě smrtí se člověku zřetelně ukazuje, že nemůže proti Bohu mít a vznést žádný nárok, ani nárok na vlastní existenci. Toto určení k smrti je však pro starého člověka pohoršením. /190/ Všecky soteriologické náboženské systémy se pokoušejí o to, vysvobodit člověka od smrti. Křesťanství však není žádný soteriologický náboženský systém, nýbrž pravda o člověku a o jeho určení. (Není žádné pravdy o Bohu, protože Bůh jest pravda.) Proto se pravé křesťanství nesnaží člověka od smrtzi osvobodit, nýbrž ukázat mu nezbytnost smrti a smysl smrti.
(Podvečerní děkování, Vyšehrad, Praha 2005, str. 189.)

Emanuel Rádl (1918)

Tak byl připravován biologický názor světový. Nebyl proveden ani důsledně, ani s plnou uvědomělostí a jeho poměr k názoru mechanistickému nebyl ještě vůbec řešen; noví vědci cítili jen všeobecně, že i oni, jakožto biologové, mají právo rozhodovati o filosofických otázkách a že mechanistická řešení starého stylu již nestačí; jinak však se cítili sami mechanisty. Herder, Goethe, Erasmus Darwin, Cuvier a Lamarck pracují dále v tomto směru, až konečně Darwinovi se podařilo postaviti biologii doprostřed zájmu filosofického. Tento vývoj, tento odvrat od Galilea a Descarta není ještě ukončen a jen málo myslitelů si jeho význam uvědomilo. Tento vývoj nebude jistě plným návratem k Aristotelovi; nebudeme už nikdy tak naivně věřit v oživenost vesmíru jako on věří; ale uvědomujeme si, že rozpor mezi mechanickým a organickým názorem na svět musí být řešen a že jeho řešení přinese smíření mezi Aristotelem a Galileim a mezi objektivismem a subjektivismem.
(0244, Romantická věda, Jan Laichter, Praha 1918, str. 194.)

Emanuel Rádl (1932)

Svět – příroda i duch – jsou neobsáhlé, a naše myšlení sklouzá jen po tenounké vrstvičce na jeho povrchu; proto právem mluvíme o hloubce, tajemnosti, nedostupnosti podstaty dějství; nejen zbožní lidé, i filosofové a vědcové stejně skromně mluví o tajemných silách světa a ducha lidského. Je-li tajemnost faktem z oblasti mystiky, pak každá velká filosofie stojí na podobných základech jako mystika: mythus, Plato, scholastika i Kant! Poznání lidské je založeno na nekonečně tajemné skutečnosti; jednání jest krokem do nekonečného neznáma; víra jest napjatá odevzdanost v cosi nevýslovného, nepochopitelného. Nuže, mystika počítá s touto tajemností a s malomocí člověka; a přece je mystika na scestí! Vypadá jako víra a jako poznání a jako odevzdání se skutečnosti, ale není to ani víra ani poznání. Není to víra: schází jí napřažení věřícího k činu. ... /244/ ... Ve filosofii pravé filosof pronáší soud o věcech a je tedy sám mimo tyto věci, je jejich pozorovatelem a kritikem, je odpovědným původcem myšlenky.
(0948, Dějiny filosofie 1, Praha 1932, str. 243-44.)

Emanuel Rádl (1918)

Místo víry ve vnitřní pravdu filosofických nauk, v pravdu, které jest se každému jednotlivci pro sebe domysliti a ji podle svých životních zkušeností individualisovati, Kant věří po způsobu dogmatiků, že jest možno absolutní pravdu formulovati, pravdu totiž, která by neplatila zrovna teď, za daných okolností, nýbrž byla povznešena nade všechen čas a prostor a nade všechnu skutečnost a platila pro všechny lidi všech časů a za všech okolností. Hle, jeho ideál: ...
0244, Romantická věda, Laichter, Praha 1918, str. 132.)