Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.


<<    <   2 / 23   >    >>
záznamů: 113

Hodnoty

Emanuel Rádl (1933)
Výklady Rickertovy ukazují, že hodnotami rozumí konec konců také jen objektivní skutečnosti, které se od přírodních liší jen tím, že to jsou názory lidské. ...
Jak by však bylo možno jednat neutrálně o hodnotách? Kdo nevěří, pro toho neplatí hodnoty; každá hodnota je moje hodnota a platí jen potud, pokud za ni sám ručím; podstatou kultury jest, že není neutrální.
(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 569.)
vznik lístku: únor 2007

Transcendence a subjekt

Ladislav Hejdánek (2010)
O subjektu nelze říci, že je „transcendentní“ skutečností, neboť transcendentnost není žádnou kvalitou (a to naprosto žádné skutečnosti – není žádných transcendentních skutečností – to proti rozšířené tradici). Můžeme mluvit jen o transcendování jako o výkonu, tedy jako o aktivitě. Subjekt tedy může být v tomto směru „aktivní“ jen tak že transcenduje, tj. že radikálně přesahuje resp. překračuje sám sebe; jinak řečeno: že vykračuje ze sebe ven. Tady je třeba pečlivě rozlišovat takovéto překračování sebe či vykračování ze sebe na jedné straně a „bytí ven ze sebe“. Bytí je ovšem vždycky také výkon, a to ještě dříve, než si ustaví svůj vlastní subjekt (resp. než se stane subjektem; subjektem nemůže „být“ asi se subjektem „stát“ žádné okamžitá jsoucnost, taková jsoucnost je totiž vždycky pouhou abstrakcí). Nicméně „být ven ze sebe“ (Heidegger říká „stát ven ze sebe“, ale tomu se raději vyhneme, neboť sloveso „stát“ příliš sugeruje nečinnost), ukazuje na zcela odlišnou „činnost“ než je akce či aktivita navenek, ale dokonce i než je aktivní výkon samotného bytí. Bytí události, která si ještě neustavila svůj subjekt (resp. která se ještě nestala subjektem) je totiž „podmíněno“ zevnitř, nikoli zvenčí, neboť vše, co je „venku“, se subjektu „dává“ či „otvírá“ pouze skrze jeho akce a aktivity, zatímco „být“ je subjektu „dáno“ či spíše „propůjčeno“ (jako lhůta, ale nejenom takto časově) nikoli zvenčí ale právě „zevnitř“, přesněji ze sféry „nepředmětnosti“, a tudíž z budoucnosti, ze sféra, která „ještě není“ jsoucí. S trochou paradoxní násilnosti bychom mohli říci, že subjekt může být tou kterou „událostí“ (ovšemže jednoduchou až primordiální) ustaven (aktivně ustaven) pouze za předpokladu a na základě toho, že ono „dávané“ či „propůjčované“ je přijato, akceptováno, a že se teprve touto akceptací stává událost schopnou přechodu (změny) z primordiality do světa „reálných“ skutečností. Subjekt (pokud je pak ustaven) se k tomuto „zakládajícímu“ nemůže vztáhnout žádnou svou aktivitou, a tudíž ani žádným transcendováním, nýbrž přijetím toho, co k němu přichází „zevnitř“, ze světa nepředmětnosti. Dříve se – pod vlivem prostorových významů – říkávalo „shora“, což ovšem my budeme nadále opouštět a odmítat, protože se tím právě zastírá ona „nepředmětnost“. Nicméně kdybychom poněkud oslabili odpor k oné falešné prostorovosti, mohli bychom tu v protivě k „transcendování“ a „transcendenci“ mluvit o „descendování“ a „descendenci“ – ovšem nikoli jako výkonu subjektu, nýbrž jako o nepředmětném pohybu směrem k subjektu (a předtím už i k primordiálním událostem), na který je možná jen jediná pozitivní a jediná negativní „odpověď“, totiž buď „přijetí“ a tím volba aktivita (i navenek a zejména navenek), nebo nepřijetí (a tím odmítnutí aktivity a volba vlastního konce).
(Písek, 100220-1.)
vznik lístku: únor 2010

Filosofie - srozumitelnost

Emanuel Rádl (1932)
Moje maminka byla prostinkou obchodnicí v malém městečku a já jsem studoval. Často jsme hovořívali o poměru těchto dvou povolání, obchodu a studia. Maminka byla hrdá na svůj malý obchod: na to že obchod uživí velkou rodinu, že obchodník má přímý styk s potřebami lidu, vyzná se v lidech a dovede jim poradit, že výsledek opravdové práce v obchodě je makavý, slovem, že obchod tkví jakoby v samém srdci života. Jaký vztah ke skutečnému životu má však studium, sedění nad knihami, čtení románů, spisování? Maminka uznávala význam studia a měla respekt před ním; k čemu však doopravdy jest? Jaký jest jeho poměr k té praktické činnosti, jejíž výsledek snadno rozpoznáš u obchodníka v krámě, u rolníka na poli, u zedníka na vystavěné zdi? ... Je už to velmi dávno, co jsme spolu takto hovořívali; zkusil jsem promyslit teď toto thema, nikterak neobvyklé v hovorech intelektuálů s lidmi povolání praktického. Ale nepodařilo se mi podat je tak, aby můj rozbor mohl /VI/ číst prostý obchodník, rolník, dělník,ačkoli vlastně o nich a o jejich poměru k idálům studovaného člověka tuto jednám; spis je mnohem učenější než být měl. To je nedostatek, který jsem nedovedl překonat; ale thema, poměr mezi praktickým zaměstnáním a studiem, zůstalo. (V Praze, v červnu 1932.)
(Dějiny filosofie I., předmluva, Praha 1932, s. V-VI.)
vznik lístku: květen 2000

Myšlenka – její nezadržitelnost

Emanuel Rádl (1933)
Od vystoupení Hobbesova do osmnáctého století reakce náboženská hledala cesty, jak překonat nevěru. Její práce nebyla sice marná, ale nevěry nepřekonala; naopak, nová filosofie, jakoby na posměch, navázala zrovna na obrany náboženství a pokročila směle dál proti metafyzice, theologii, křesťanství. Hume, osvícenství, francouzská revoluce, ruská revoluce ukazovaly, jak se nedá zadržet myšlenka jednou pojatá, dokud není dohrána do konce.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 185.)
vznik lístku: červenec 2007

Pravda

Emanuel Rádl (1933)
...Např. hledím z okna a ptají se mne: je zamračeno? Odpovím, ano, je zamračeno. Tu poznání obsahuje „tvrzení o tom spojení představ, které obsahuje opakování toho, co mi dává přímý názor poznat jako správné“. Takto „správná“ je odpověď žákova, která se kryje s tím, co je řečeno v knize. V životě je věc složitější. Když se mne ptají, je-li zamračeno, odpovím např. že to přejde, nebo že pro momentku je světla dost. Ve skutečnosti totiž nejde o krytí výroku se skutečností, nejde o poznání pro poznání; otázka o sobě vzatá, zda je zamračeno či nic, nás nezajímá, nýbrž poznání naše jde pořád vpřed, vyhmatávajíc, jak si máme vést, a určujíc naše kroky. Pravda tedy není jen formálním souhlasem výroku s daným objektem poznání, nýbrž je to světlo, kterým si svítíme na cestu. Když Ježíš řekl o sobě /565/ „Já jsem pravda“, nechtěl se vydávat za poslední noetickou záruku lidského poznání, nýbrž chtěl říci, že je vůdcem a rozhodčím v našem životě.
(7938, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 564-65.)
vznik lístku: červenec 2007