Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Nam que tandem est iniquitas, cum omni uite insti tuto suos lusus concedamus, studiis nullum omnino lusum permittere, maxime si nuge seria ducant, atque ita tractentur ludicra ut ex his aliquanto plus frugis referat lector non omnino naris obese, quam ex quorundam tetricis ac splendidis argumentis? …
(Moriae encomium, staženo www. )

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Vt enim nihil nugacius quam seria nugatorie tractare, ita nihil festiuius quam ita tractare nugas ut nihil minus quam nugatus fuisse uidearis. De me quidem aliorum erit iudicium; tamet si, nisi plane me fallit philautia, Stulticiam laudauimus, sed non omnino stulte.
(Moriae encomium, staženo www. )

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Dopřejeme-li totiž každému stavu nějakou zábavu, jak by bylo nespravedlivé, odpírat i tu nejmenší zábavu mužům vědy, zvláště když jejich žerty v nás vyvolávají vážné myšlenky a to směšné v nich jest podáno tak, že čtenář (není-li ovšem na hlavu padlý) si z nich leckdy odnáší víc užitku než z nějakého honosného díla vážného obsahu. …
(2790, Chvála bláznivosti, př. Rud. Mertlík, Praha 1966, str. 8.)

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Jako totiž nic není tak hloupé, jako tropit si žerty z věcí vážných, tak naopak nic /9/ není tak půvabné, jako podat žert tak, aby vůbec nevznikl dojem, že žertuješ. Soudit mé dílo bude ovšem věcí jiných lidí; neklame-li mne však vlastní ješitnost, zdá se mi, že jsem si nepočínal nijak bláznovsky, třebaže jsem chválil Bláznivost.
(2790, Chvála bláznivosti, př. Rud. Mertlík, Praha 1966, str. 8 – 9.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Pojetí celkovosti a celků může mít dost rozmanitou podobu, od naprostého odmítání až po chápání „všeho“ dohromady, veškerenstva, světa, univerza atd. jako jednoho velikého celku. Oba zmíněné extrémy však jakoby zapomínají na celkovost a celky uvnitř veškerenstva, uvnitř světa skutečností. Proto skutečný problém musíme vidět právě u celků vnitrosvětných, které je třeba principiálně odlišovat od pouhých hromad (toto odlišení náleží už od starověku – přinejmenším od Hérakleita a výrazně od Aristotela – do filosofického myšlení). Teprve když začneme zkoumat vnitrosvětný celek (a jeho celkovost), můžeme dospět k zásadně významným tématům, jako je např. vytváření a udržování mezí (či hranic), jejichž prostřednictvím a pomocí se „celek“ nejen vyděluje ze své situace resp. ze svých souvislostí s jinými celky (skutečnosti), ale díky kterým může také do nových vztahů a souvislostí aktivně vstupovat. Již samo rozlišování mezi celkem a jeho částmi ukazuje, jak jinak se to má v případě pouhých aglomerátů či agregátů. Musíme ovšem vzít na vědomí, že ne každý typ vztahů či souvislostí vede k vytváření nějakého „celku“; proto známá teze, že vše souvisí se vším, ještě nemusí znamenat, že všechno dohromady tvoří nějaký obrovský, všesvětový celek; neméně důležité jsou totiž také ne-souvislosti, které charakterizují „náš svět“ stejně tak jako souvislosti. Jinak řečeno: souvislosti neboli vztahy (a míníme jen ty skutečné, nikoli ty, které si konstruujeme jako jakési lešení, abychom jimi pak postihovali skutečnost) mají své meze, své hranice. Samotná skutečnost, že se nějaké děje vyskytují časově i prostorově blízko sebe (takže nějaké vztahy či souvislosti tam vždycky najdeme), vůbec neznamená, že ony různé děje k sobě opravdu náleží, že vytváření opravdu nějaký větší děj, jehož jsou součástí. Dobrým příkladem je to, jak ve zdánlivě totožném prostoru a v témž čase (nikoli jen bodu) spolu mohou různé „události“ (např. živé bytosti, ale také jejich různé formy spolu-bytí) vytvářet i na relativně dlouhý čas jakési zvláštní místo či spíše útvar, jemuž říkáme biotop. Takovým biotopem je třeba les nebo louka apod. Ani les, ani louka nejsou skutečným celkem, ale nejsou ani pouhou hromadou. Proto mezi pouhou hromadou a pravým (skutečným) celkem najdeme celou řadu forem spolubytí a spolužití, jež navíc ani nemůžeme a nesmíme považovat jen za jakési přechodné formy či typy.
(Písek, 140831-3.)