Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Nam que tandem est iniquitas, cum omni uite insti tuto suos lusus concedamus, studiis nullum omnino lusum permittere, maxime si nuge seria ducant, atque ita tractentur ludicra ut ex his aliquanto plus frugis referat lector non omnino naris obese, quam ex quorundam tetricis ac splendidis argumentis? …
(Moriae encomium, staženo www. )

Ladislav Hejdánek (1995)

Myšlenka „denaturace přírody“ jakožto její narušení či poškození ze strany člověka má své nevyslovené předpoklady, které je filosofie povolána odkrýt, vyjasnit a ovšem také kriticky posoudit. (Termínu užil např. Zdeněk Kratochvíl ve své Filosofii živé přírody, Pha 1994.) Především předpokládá tato myšlenka, že denaturující působení člověka už není působením přírody. Protože o tělesné příbuznosti člověka zejména k primátům nemůže být pochyb, musíme předpokládat, že sám člověk nějak přestal být přírodní bytostí, a to na jiném než „fyzickém“ základu (řečeno po aristotelsku, ale už s korekcí: člověk jakožto člověk nemohl jako rod vzniknout FYSEI, a nemůže se jako člověk ani individuálně narodit. Jinak bychom museli jeho působení v přírodě chápat podobně, jako chápeme působení kobylek, mnišky, myší, korálů, rozsivek nebo bobrů apod. To je antropologicky velmi významné. Připustíme-li však, že člověk a tedy lidstvo a vůbec lidské působení není principiálně (tj. v principu) FYSEI, od „přírody“, nezbývá nám než položit otázku, co tedy zakládá tuto odchylku, tuto anomálii v říši tvorstva. Vedle FYSIS se tedy musíme tématizovat nějaký jiný „princip“ či „kořen“. Řešení, které nám nabídli už kdysi dávno řečtí sofisté, že totiž např. jazyk nevzniká FYSEI, nýbrž THESEI, úmluvou, dohodou, neobstojí prostě už proto, že vlastní problém tak zůstává nevyřešen. Buď totiž připustíme, že sama dohoda resp. možnost dohody je založena přírodně – a pak člověk zůstává přírodní bytostí a není důvodu mluvit o denaturaci -, nebo je úmluvy či dohody schopen pouze člověk – a pak opět nevíme, kde se uprostřed přírody vzala nepřírodní, protipřírodní a nepřirozená bytost. (Nehledíc na to, že úmluva je možná jen tam, kde je mluva a tedy možnost se domluvit.) (Písek, 950401-1.)

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Vt enim nihil nugacius quam seria nugatorie tractare, ita nihil festiuius quam ita tractare nugas ut nihil minus quam nugatus fuisse uidearis. De me quidem aliorum erit iudicium; tamet si, nisi plane me fallit philautia, Stulticiam laudauimus, sed non omnino stulte.
(Moriae encomium, staženo www. )

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Dopřejeme-li totiž každému stavu nějakou zábavu, jak by bylo nespravedlivé, odpírat i tu nejmenší zábavu mužům vědy, zvláště když jejich žerty v nás vyvolávají vážné myšlenky a to směšné v nich jest podáno tak, že čtenář (není-li ovšem na hlavu padlý) si z nich leckdy odnáší víc užitku než z nějakého honosného díla vážného obsahu. …
(2790, Chvála bláznivosti, př. Rud. Mertlík, Praha 1966, str. 8.)

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Jako totiž nic není tak hloupé, jako tropit si žerty z věcí vážných, tak naopak nic /9/ není tak půvabné, jako podat žert tak, aby vůbec nevznikl dojem, že žertuješ. Soudit mé dílo bude ovšem věcí jiných lidí; neklame-li mne však vlastní ješitnost, zdá se mi, že jsem si nepočínal nijak bláznovsky, třebaže jsem chválil Bláznivost.
(2790, Chvála bláznivosti, př. Rud. Mertlík, Praha 1966, str. 8 – 9.)