Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Heidegger v předmluvě k jedné své sbírce dost rozmanitých textů říká, že čtenář by si měl představit, jak je sbírkou uváděn na cestu, po níž už před ním šel autor, a tak že se nemusí starat o jednotlivosti textů samých. – Když to takto přeložíme, je možno tomu také špatně rozumět, protože slovo „cesta“ (ostatně i německé slovo „Weg“) má dvojí hlavní význam: buď to chápeme jako něco vybudovaného či vyšlapaného, po čem jdeme, anebo jako to naše cestování samo, a tam vedle nějakých vybudovaných cest jsou také pěšinky, stezky – a také bezcestí, kde si to musíme razit houštím. A právě v takových svízelných situacích se filosof ocitá, když filosofuje (a když se jen nezabývá jinými filosofy a jejích díly). Pak je ovšem rád, když přece jen najde někoho, kdo to prošlapával už před ním. Ale pak také vůbec nejde o to, aby jej napodoboval, aby šel přesně v jeho stopách, ale aby se inspiroval tím, kam ten myslitel šel resp. kam chtěl jít, kam mířil. Jinak řečeno: nejde o to, „heideggerovat“, ale hledat a snad i trochu nacházet to, co hledal a co také trochu (snad i víc a lépe, ale to se ještě musí prokázat!) nacházel ten větší myslitel před ním. To aktivní „cestování“, to pronikání do ještě neprošlapaného terénu je důležité, ba rozhodující; nejsou to stejné boty ani stejná hůl, ani stejné kroky a jiné takové ,pouhé‘ prostředky. (Jinak by totiž opravdu platilo, že nakonec jde jen o „režim řeči“, přesněji jazyka, a ne o „věc samu“.)
(Písek, 101010-2.)

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Nam que tandem est iniquitas, cum omni uite insti tuto suos lusus concedamus, studiis nullum omnino lusum permittere, maxime si nuge seria ducant, atque ita tractentur ludicra ut ex his aliquanto plus frugis referat lector non omnino naris obese, quam ex quorundam tetricis ac splendidis argumentis? …
(Moriae encomium, staženo www. )

Ladislav Hejdánek (1998)

Čtení filosofického textu může mít různé priority, a my se v nich musíme orientovat. Především záleží na tom, kdo čte. Specialista na Hegela bude číst jinak než filosof náboženství nebo religionista-vědec, a také theolog bude číst Hegelovy přednášky o filosofii náboženství značně jinak než filosof. Na druhém místě záleží na účelu a cílech čtení: jinak čte filosofický text ten, kdo se soustřeďuje na jeho autora jakožto myslitele, jinak ten, kdo – vcelku bez ohledu na autorství – zkoumá a poznává myšlenku samu. V prvním případě musí dbát na souvislosti s ostatními texty téhož myslitele, zatímco v druhém případě pro něho tyto souvislosti s ostatními texty mají jen druhotný, pomocný význam, neboť m ají sloužit jen k upřesnění, precizování myšlenky (a to se nemusí vždycky držet onoho autora). A to nechávám zcela stranou, že filosofický text může být čten také jinak než filosoficky, např. jako báseň nebo jako mýtus atd. (Písek, 980927-2.)

Ladislav Hejdánek (1999)

V mimořádných okolnostech se stává, že staré texty náhle promluví nečekaným způsobem a jinak, než jsme zvyklí. Někdy promluví jakoby mimo kontext, ven z původního kontextu. To se mi stalo, když jsem se rozhodl pro uvedený citát. Připadalo mi to zprvu nesmyslné, bláznivé, hlavně však svévolné, násilné. Ale po včerejšku jsem se rozhodl to ponechat v celé původnosti – nechť to posoudí a třeba odsoudí jiní. …
(Jaká láska? in: Sborník k 70tinám Milana Balabána, Praha 1999, str. 47.)

Andrew Haas (2006)

...
Vlastně ani nemůžeme zcela jistě vědět, co Heidegger řekl. Nejde tu jen o to, zda text koresponduje nebo nekoresponduje se skutečnými slovy, která vyšla z jeho úst, nebo ještě jednodušeji, zda tón řeči, jímž hovořil, snad obsahuje od¬kazy k jeho intenci, nýbrž jde o fundamentálnější otázku, totiž že si nemůžeme být nikdy jisti, že jsme slyšeli to, co měl na mysli. A je jasné, že dokonce i retro¬spektivní zjištění o minulosti plodí jen fámy, jen svědectví o svědectví, obhajoby obhajob. Text je všechno, co máme, a ani to ne.
...
(Obrana ironie: Heidegger a „Rektorátní řeč“, in: Filos. časopis 54, 2006, č. 5, s. 705.)