Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Milan Balabán (2008)

Pojem milovat je jedním z centrálních pojmů hebrejské i řecké Bible. Hebrejským výrazem pro skutečnost milová¬ní je ’- h-b = milovat, zamilovat si, být laskavý, ’ahavá = láska, milování; je možné, že jde původně o dvoukořen¬né, onomatopoické hb = foukání, troubení, pořádné dý¬chání, toužení – představa dýchání spojená s představou povzbuzení mysli. Protikladem je s-n-’ = nenávidět, ne¬návist. Jde o lásku ve smyslu základního vztahu i o lás¬ku erotickou (tak v Písni písní). Řeckým adekvátem je agapan = milovat, agapé = láska, agapétos = milova¬ný. Jaká je agapé? O tom zpívá úchvatný hymnus lásky v 1K 13: láska patří k víře a naději, nikdy nezanikne. Latinský text má caritas, což má na mysli to, co je dra¬hé, vážnost, úctu, oddanost. Jiným výrazem je filein = mít rád, milovat, popřípadě i políbit; jde o laskavou pří¬chylnost, například k hostům, byť z nepříjemného odji¬nud. Ve Starém zákoně je v odvážné paralele láska k Bo¬hu i láska k bližnímu (Lv 19,18 + Dt 6,5). Ještě úžeji je to svázáno v Mt 22,36–40. Bližní, kterého je nutno mi¬lovat, je původně sou-kmenovec, Izraelec, Žid, později to bylo rozšířeno (rozprostřeno) na kohokoliv, kdo je v nou¬zi, popřípadě i na nepřítele (L 6,35). Milování Boha ne¬musí být sentimentálně zbarveno nebo církevně trakto¬váno. Musí to však být „ze všech sil“. Podobně milovat člověka znamená úplně se vydat druhému. Pozor, nejde jen o úctu, ta má být věnována rodičům (Ex 20,12), ne¬běží jen o (formální) respekt, podřízení a zařazení – to patří „vládní moci“ (Ř 13). Milovat je úplně se druhé¬mu vydat, žádné resty v kufru. Je to vlastně nemož¬né – jako bychom měli vyjet autem na vrchol skleněné hory. Napodobit Hospodina, který říká: Milováním věč¬ným miluji tě (Jr 31,3).
1. Milování není citové rozpoložení, výlev, vášeň. Je to „příkaz od jinud“. Ty, človíčku milující svou čočovičku (Gn 25,34), jdi do dobrodružství lásky, jinak ti dojde dech: dodýcháš.
2. Miluj a buď jako On-Láska. Narodil ses z Boha (1J 4,7). Proto zahrň svými skvělými niternostmi nejprve „domá¬cí víry“ (Ga 6,10), rodinné příslušníky (manželku), náhle potřebné (Samařanova akce – L 10) a někdy i člověka, který je ti oprávněně z duše protivný.
3. Erotická láska není v opozici k lásce duchovní. Může být darem tělesného i duševního pohroužení, ne-li extá¬ze: „Vždyť silná jako smrt je láska... Žár její – ...plamen Hospodinův.“ (Pís 8,6).
4. „Ó Lásko, jež mi nedáš jít, já poroučím ti duši svou...!“
(Pro homine – Milovat – poskytnout všechny své síly druhému, in:
Aktuální slovníček biblických pojmů, in: Protestant XIX, 2008, č. 8., str. 9.)

Eugen Rosenstock-Huessy (1955)

In dieser Geschichte kommt das Dilemma unserer Zeit zum Ausdruck. …
Wir stehen vor einer sprachlich armen Zukunft. In dieser neuen Gesellschaft wird weder die Redegewandtheit von /26/ Daniel Webster noch von Philipps Brooks, weder von St. Paul noch von Shakespeare von den Massen gehört werden. Die Wellenlänge, auf der Menschen heute hören oder sprechen, hat auf „Infra-Eloquenz“ gewechselt, in einen leicht hingeworfenen Stil wie „Mir doch gleich“ und „Du kannst mich mal“. Wenn das die Zukunft ist, hat das Christentum keine Zukunft. Denn der Fluß lebendiger Rede ist das Zeichen lebendiger Christen. Er macht Pfingsten gegewärtig mit seinem Geschenk der Zeugen oder er hat aufgehört zu fließen.
(3651, Des Christen Zukunft, München 1956, S. 25-6.)

Eugen Rosenstock-Huessy (1955)

Ich habe großen Respekt vor dem eschatologischen Sehnen, das sich in diesen Bewegungen regt, genau wie ich aus der Liturgie der alten katholischen Kirche zu atmen trachte. Wenn ich also zwischen Bultmann und Karl Barth einerseits und den pfingstlichen Sekten andrerseits zu wählen gezwungen wäre, so müßte ich die Ernsten Bibelforscher oder die Latter Day Saints wählen. Die Heilsarmee ist christlicher als die Theologie seit Overbecks „Christlichkeit“.
Aber so tief sind wir doch wohl noch nicht gesunken. Noch gehört doch wohl der Weltuntergang zum rechten Glauben, und das Leben im neuen Aeon auch. Aber ist es meine Sache, mit diesem Buche in eine Zeit hineinzureden, die Religion mit Theologie und Christentum mit Religion verwechselt? … Hiermit spricht er mich frei; denn Glauben ohne theologische Fassung, das ist immer der einzige Glaube, der /22/ Zukunft hat. Alle Theologie ist vergangen. Wenn dies ein OKR versteht und druckt, in einem Kirchenblatte druckt, dann kann also doch vielleicht unser Glaube von unserer Theologie gereinit werden? Lassen wir es darauf ankommen, nämlich auf die Zukunft..
(3651, Des Christen Zukunft, München 1956, S. 21-22.)

Eugen Rosenstock-Huessy (1955)

Es ist also DES CHRISTEN ZUKUNFT nur jenes Minimum orthodoxer Übereinstimmung, ohne die wir als Laien heute nicht Christen zu sein vermögen. Natürlich belehrt mich ein Blick in die theologische Literatur, daß trotz Friedrich Nietzsche, Johannes Weiß und Albert Schweitzer die Eschatologie, das Wirken aus der Zukunft, heutzutage weitgehend ein Sondergut der pfingstlichen Sekten, der Mormonen, der Ernsten Bibelforscher und ihrer zahlreichen Vettern im Sektenschwarm geworden ist.
Ich habe großen Respekt vor dem eschatologischen Sehnen, das sich in diesen Bewegungen regt, genau wie ich aus der Liturgie der alten katholischen Kirche zu atmen trachte. Wenn ich also zwischen Bultmann und Karl Barth einerseits und den pfiungstlichen Sekten andrerseits zu wählen gezwungen wäre, so müßte ich die Ernsten Bibelforscher oder die Latter Day Saints wählen. Die Heilsarmee ist christlicher als die Theologie seit Overbecks „Christlichkeit“.
Aber so tief sind wir doch wohl noch nicht gesunken. Noch gehört doch wohl der Weltuntergang zum rechten Glauben, und das Leben im neuen Aeon auch. Aber ist es meine Sache, mit diesem Buche in eine Zeit hineinzureden, die Religion mit Theologie und Christentum mit Religion verwechselt? …
(3651, Des Christen Zukunft, München 1956, S. 21.)

Henri Bergson (1932)

Nemusí být hudebníkem, obecně vzato je však spisovatelem; a analýza stavu jeho vlastní duše ve chvíli, kdy píše, mu pomůže pochopit, jak láska, v níž mystikové vidí samu podstatu božství, může být současně osobou i tvůrčí silou. ... Existuje však ještě jiná, ctižádostivější a méně jistá metoda skladby, neschopná říci, kdy dospěje k výsledku a zda k němu vůbec dospěje. Jejím základem je to, že tvůrce vystoupí z intelektuální a společenské roviny až do bodu duše,z nějž vychází nárok tvoření. Duch může tento nárok, který v něm sídlí, plně pocítit třeba jen jednou za život, přesto je stále přítomný jako jedinečná emoce, rozechvění nebo vzmach přijatý z hloubi samých věcí. Aby mu plně sloužil, musí tvůrce kout slova, tvořit ideje, ale to už by nebyla komunikace, a tedy také ne psaní. Spisovatel se přesto pokusí provést neproveditelné. Vydá se hledat prostou emoci, formu, která by chtěla stvořit svou látku, a spolu s ní půjde vstříc již hotovým idejím, již existujícím slovům, zkrátka společenským výřezům skutečnosti. Po celou svou cestu bude cítit, jak se emoce vyjevuje ve znacích, jež z ní vyšly, tedy ve fragmentech své vlastní materializace. Jak tyto prvky, z nichž každý je svého druhu jedinečný, přivést ke shodě se slovy, která již vyjadřují nějaké věci? Bude nutné znásilnit slova a donutit prvky. Přesto úspěch nebude nikdy jistý; spisovatel se v každém okamžiku ptá, zda mu vůbec bude dáno dospět k cíli; za každý částečný úspěch bude vzdávat dík náhodě, jako by tvůrce slov/183/ních hříček mohl děkovat slovům, jež mu přišla do cest, že se propůjčila k jeho hře. Pokud však uspěje, neobohatí společnost jen částkou, kterou lze vzápětí zase promarnit, nýbrž kapitálem, který ponese úroky donekonečna, myšlenkou, jež na sebe dokáže pro každou novou generaci vzít novou podobu. To jsou dvě metody literární tvorby. Navzájem se sice nevylučují, jsou však zásadně různé. Pokud si chce filosof představit lásku, v níž mystikové spatřují samu podstatu Boha, jako tvořivou energii, musí myslet na druhou z metod, na obraz tvoření látky skrze formu, který mu
můžeme poskytnout.
Má tato láska nějaký předmět? Poznamenejme, že emoce vyššího řádu astačí sama sobě. Jako vznešená hudba vyjadřuje lásku. Není to však láska k někomu. Jiná hudba by znamenala jinou lásku. Byla by to atmosféra různých citů, dvě různé vůně a v obou případech by láska byla určena svou podstatou, nikoli předmětem. Je však obtížné mít pojem činné lásky, která by se k ničemu neobracela. Mystikové vskutku jednomyslně dosvědčují, že Bůj potřebuje nás, stejně jako my potřebujeme Boha. A proč by nás jinak potřeboval, ne-li, aby nás miloval? K takovému závěru nutně dojde filosof, pokud se přikloní k mystické zkušenosti. Stvoření se mu bude jevit jako dílo, v němž Bůh vytvořil tvůrce a přidružil tak k sobě bytosti hodné jeho lásky.
(Dva zdroje morálky a náboženství, Vyšehrad, Praha 2007, str. 182-83.)