Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1945-50)

... I základní pojmy třeba často modifikovat. Postup vědění děje se tak, že žádný pojem a soud není získán definitivně. Veliká sjednocení, veliké deduktivní teorie mají po boku tuto podstatnou nepevnost svých základních pojmů.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 479.)

Eugen Rosenstock-Huessy (1955)

Es ist also DES CHRISTEN ZUKUNFT nur jenes Minimum orthodoxer Übereinstimmung, ohne die wir als Laien heute nicht Christen zu sein vermögen. Natürlich belehrt mich ein Blick in die theologische Literatur, daß trotz Friedrich Nietzsche, Johannes Weiß und Albert Schweitzer die Eschatologie, das Wirken aus der Zukunft, heutzutage weitgehend ein Sondergut der pfingstlichen Sekten, der Mormonen, der Ernsten Bibelforscher und ihrer zahlreichen Vettern im Sektenschwarm geworden ist.
Ich habe großen Respekt vor dem eschatologischen Sehnen, das sich in diesen Bewegungen regt, genau wie ich aus der Liturgie der alten katholischen Kirche zu atmen trachte. Wenn ich also zwischen Bultmann und Karl Barth einerseits und den pfiungstlichen Sekten andrerseits zu wählen gezwungen wäre, so müßte ich die Ernsten Bibelforscher oder die Latter Day Saints wählen. Die Heilsarmee ist christlicher als die Theologie seit Overbecks „Christlichkeit“.
Aber so tief sind wir doch wohl noch nicht gesunken. Noch gehört doch wohl der Weltuntergang zum rechten Glauben, und das Leben im neuen Aeon auch. Aber ist es meine Sache, mit diesem Buche in eine Zeit hineinzureden, die Religion mit Theologie und Christentum mit Religion verwechselt? …
(3651, Des Christen Zukunft, München 1956, S. 21.)

Gottlob Frege (2012)

... Postupoval jsem přitom tak, že jsem se pokusil převést pojem pořadí v posloupnosti na pojem logického důsledku a odtud pak přejít k pojmu čísla. Aby se přitom nemohlo nepozorovaně vetřít něco názorného, musel jsem vynaložit vše na to, aby řetězce dedukcí byly bez mezer. Tím, jak jsem se snažil co nejpřísněji dodržovat tento požadavek, narážel jsem na nedostatky jazyka, který svým těžkopádným vyjadřovaním vede k tomu, že čím spletitější jsou vztahy, tím méně se dá dosáhnout té přísnosti, kterou můj cil vyžaduje. Z této nouze povstala myšlenka zde předkládaného pojmopisu. Ten má tedy především sloužit k co nejbezpečnějšímu ověřovaní platnosti řetězu dedukcí [Schlusskette] a má odhalit každý předpoklad, který by se tam chtěl nepozorovaně vplížit, aby se mohl zjistit původ tohoto předpokladu. Proto se zde zříkám vyjádření všeho toho, co pro dedukování [Schlussfolge] je bez významu. To, na čem mi výhradně záleží, nazývám v § 3 pojmovým obsahem [begrifflicher Inhalt]. Toto prohlášení je třeba mít stále na mysli, chce-li se správně pochopit podstata mého jazyka formulí [Formelsprache]. Odtud také pochází i jméno „pojmopis“ [Begriffsschrift]. Protože jsem se zprvu omezil na vyjádření těch vztahů, které jsou nezavislé na zvláštních vlastnostech věcí, mohl bych používat i výraz „jazyk formulí čistého myšlení“ [Formelsprache des reinen Denkens]. Nápodoba aritmetického jazyka formulí, kterou jsem tímto názvem naznačil, se týká spíše základní myšlenky než detailního provedení. Každá snaha o vytvoření umělé podobnosti [mezi oběma jazyky] tím, že se pojem chápe jako součet jeho [definujících] příznaků, mi byla zcela cizí. Nejbezprostředněji se můj jazyk formulí stýká s jazykem aritmetickým v používání písmen.
(in: Pojmopis, přel. Jiří Fiala, Praha 2012, str. 3-4.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Kdysi jsem (v jednom článku pro Souvislosti) užil přirovnání, které na první pohled vypadalo (zejména v tehdejším kontextu) jako dost přitažené za vlasy. Dnes si uvědomuji, že v něčem vystihuje nejen tehdejší problém, ale obecně veškerou problematiku každého myšlenkového uchopení jakékoli skutečnosti, a navíc že je tohoto přirovnání možno užitečně použít ve specielním případě objasňování povahy myšlení pojmového. Tenkrát jsem poukazoval na jistou podobnost vztahu myšlení k myšlenému k vztahu jízdy na kole k cestě: to, jak ovládáme řidítka, nepochybně rozhoduje o tom, kam s tím kolem jedeme, ale nerozhodujeme o tom, kam vede cesta. To platí pro každou naši aktivitu: tou něco podnikáme ve světě, který jsme si nevymysleli, nýbrž který je nějak „dán“ v podobě skutečností, jimiž jsme obklopeni a do nichž jsme postaveni (a snad posláni). Naše aktivita musí být nějak přizpůsobena těm okolním skutečnostem, tedy okolnostem, ale nevyplývá z nich (jinak by nešlo o aktivitu, nýbrž o pouhé následky oněch okolností. A totéž nutně platí rovněž o našich aktivitách myšlenkových, tj. o našem myšlení. A když se chceme podrobně a do hloubky zabývat povahou myšlení pojmového, musíme se rozhodnout, kde budeme hledat (případně kam sami umístíme) ty pojmy. Každý pojem totiž musí být rozpoznán jako něco, jakýmsi způsobem skutečného a zároveň jako něco, co je v bytostném vztahu k něčemu jinému, co není ani součástí ani složkou aktu myšlení. A právě zde dochází k nejčastějším chybám a omylům: je pojem ve své skutečnosti (tj. pojem aktuálně míněný, myšlený) součástí našeho myšlenkového aktu, našeho mínění jakožto námi prováděného výkonu, anebo ho budeme hledat (eventuálně ho budeme umísťovat) na stranu skutečnosti míněné, která sice může být míněna dobře nebo špatně, ale zůstává na tom mínění nezávislá? Jsou pojmy součástí toho, jak pracujeme s řídítky (a s udržováním rovnováhy atd.) – anebo jsou součástí cesty, které vede do města (nebo do škarpy)? Závažný problém tu ovšem – na rozdíl od příkladu – bude spojen s tím, že v případě myšlení nejde o tak (zdánlivě) zjednodušené vztahy mezi naší aktivitou a okolnostmi, jako tomu je v případě jízdy na kole. Pojedeme-li správně po cestě (nebo po silnici), anebo skončíme někde v příkopě, závisí jistě na naší dovednosti – a k té jsme museli nějak dojít zkoušením a praxí. Ale s myšlením tomu tak je obdobně: také myslit se musíme nějak naučit, zejména pak myslit správně, nedělat chyby, a obvykle nás na naše chyby upozorňovali druzí, zkušenější. Také dovednostem musíme přiznat nějaký rys, nějakou podobu skutečnosti – to se přece pozná, když vidíte někoho, jak jede na kole, je-li to nováček anebo zkušený cyklista. Skutečností tedy není jen ta silnice (a to, odkud a kam vede), ale skutečností je i to kolo, ta řídítka, ta naše zkušenost – a ovšem skutečností jsme také my sami. V případě pojmového myšlení jsou (možnou, nikoli samozřejmou) skutečností i ty naše „pojmy“ – ale skutečností je i to, že právě myslíme, a eventuálně že pojmově myslíme. Jsou tedy pojmy součástí silnice – anebo jsou součástí naší jízdy, včetně dovedností a vůbec orientace v terénu atd.? Jsou pojmy součástí naší dovednosti určitým způsobem myslit – anebo jsou součástí toho, k čemu se svým myšlením vztahujeme, ale co není jeho součástí ani složkou? Jsou nám pojmy „uloženy“ (ať už světem skutečností a našimi zkušenostmi s ním)? Nebo jsou nám „uloženy“ dokonce „apriorně“, ještě dávno před jakoukoli naší zkušeností? Anebo jsou výtvorem našeho myšlení tak, jak konkrétní jízda na kole je výtvorem toho, kdy na kole sedí a šlape – a umí to?
(Písek, 140907-1.)

Eugen Rosenstock-Huessy (1955)

Fortschritt und Zukunft sind tatsächlich untrennbar, aber das Verhältnis ihrer Abhängigkeit ist gerade umgekehrt. Genau deswegen, weil das Christentum die Zukunft erschaffen hat, ist der Fortschritt die Gabe der christlichen Zeitrechnung.18 Und er verschwindet genau proportional zu unserer Entfernung von dieser Zeirechnung. … Was wäre denn z.B. aus der griechischen Wissenschaft und Philosophie geworden, wenn Rom einfach gestürzt wäre wie Babylon, ohne eine Kirche, um sie wieder aufzunehmen und ihre Wiedergeburt zu beginnen? War das nicht einer unserer Siege seit dem 12. Jahrhundert?
Die Idee des Fortschritts wurde nicht 1789 oder 1942 erfunden. Jesus versprach, daß seine Nachfolger Größeres vollbringen würden, als er getan hatte (Joh. 14, 12). Die Kirchenväter verteidigten den Fortschritt als die christliche Anschauung gegenüber dem heidnischen Glauben an Zyklen des Schicksals, bei denen das goldene Zeitalter in der Vergangenheit liegt; sie verkündigten die Auerstehung des Lebens und der Liebe nach und durch Leiden, wodurch Gott selbst Fortschritt in den Herzen der Gläubigen macht.19 Im Zwölften Jahrhundert prophezeite Joachim von Fiore für das folgende Jahrhundert sichtbaren, irdischen Fortschritt über die Kirche hinaus, und damit proklamierte er alle sozialen Reformen und Revolutionen unseres eigenen Jahrhunderts.20 Aber seine Konzeption des Fortschritts über die Kirche hinaus war abhängig von dem Dasein der Kirche, weil sie nur mit dieser gegeben war, und dadurch blieb seine Einstellung christlich.21 Jeder Rückschritt oder Zyklus des Großen Jahres wurde ausdrücklich im Mittelalter bekämpft.22 Die betont moderne Fortschrittsidee ist kaum älter als das 18. Jahrhundert, als ein Mann wie Condorcet, in seinem „Les progrès de l´esprit humain“,23 sich löste von den vorausgehenden Jahrhunderten religiöser Kontinuität und ein außergöttliches Humanitätsideal aufstellte.24 …
(3651, Des Christen Zukunft, München 1956, S. 118-9.)