Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Eugen Rosenstock-Huessy (1955)

Fortschritt und Zukunft sind tatsächlich untrennbar, aber das Verhältnis ihrer Abhängigkeit ist gerade umgekehrt. Genau deswegen, weil das Christentum die Zukunft erschaffen hat, ist der Fortschritt die Gabe der christlichen Zeitrechnung.¹⁸ Und er verschwindet genau proportional zu unserer Entfernung von dieser Zeitrechnung. ... Was wäre denn z.B. aus der griechischen Wissenschaft und Philosophie geworden, wenn Rom einfach gestürzt wäre wie Babylon, ohne eine Kirche, um sie wieder aufzunehmen und ihre Wiedergeburt zu beginnen? War das nicht einer unserer Siege seit dem 12. Jahrhundert?
Die Idee des Fortschritts wurde nicht 1789 oder 1942 erfunden. Jesus versprach, daß seine Nachfolger Größeres vollbringen würden, als er getan hatte (Joh. 14, 12). Die Kirchenväter verteidigten den Fortschritt als die christliche Anschauung gegenüber dem heidnischen Glauben an Zyklen des Schicksals, bei denen das goldene Zeitalter in der Vergangenheit liegt; sie verkündigten die Auerstehung des Lebens und der Liebe nach und durch Leiden, wodurch Gott selbst Fortschritt in den Herzen der Gläubigen macht.¹⁹ Im Zwölften Jahrhundert prophezeite Joachim von Fiore für das folgende Jahrhundert sichtbaren, irdischen Fortschritt über die Kirche hinaus, und damit proklamierte er alle sozialen Reformen und Revolutionen unseres eigenen Jahrhunderts.²⁰ Aber seine Konzeption des Fortschritts über die Kirche hinaus war abhängig von dem Dasein der Kirche, weil sie nur mit dieser gegeben war, und dadurch blieb seine Einstellung christlich.²¹ Jeder Rückschritt oder Zyklus des Großen Jahres wurde ausdrücklich im Mittelalter bekämpft.²² Die betont moderne Fortschrittsidee ist kaum älter als das 18. Jahrhundert, als ein Mann wie Condorcet, in seinem „Les progrès de l´esprit humain“,²³ sich löste von den vorausgehenden Jahrhunderten religiöser Kontinuität und ein außergöttliches Humanitätsideal aufstellte.²⁴ ...
(3651, Des Christen Zukunft, München 1956, S. 118-9.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Člověk se rodí do nějaké situace, do určitých poměrů, které si sám nemůže vybrat, ale na které mohou mít vliv nejen jeho rodiče a příbuzní, ale také mnozí další lidé. Tak tomu nepochybně je, ale neznamená to, že je takový zčásti zajisté determinovaný člověk ve svém životě pouhým produktem oněch poměrů. Podobně se to má i s jeho genetickým vybavením; ani to není čímsi fatálním, i když to je zajisté významným vkladem do životních průběhů, dostane-li se mu právě nějakých perspektivních genů nebo naopak nedostane. Taková „determinace“ spočívá pouze v „danosti okolností“ a v relativní „danosti schopností“ – ale obojí lze v jistých mezích i měnit, a to volbou vlastní cesty, vlastních aktivit. A aktivity nikdy nejsou pouhým následkem něčeho, co předcházelo a předchází, mají vždycky k dispozici drobné odchylky (od „běžnosti“) – ať už tak zvaně „nahodilé“, anebo dokonce nějak „smysl mající“, „smysluplné“. A kromě toho žádný člověk není ve svých „okolnostech“ sám – a nečelí tedy jen jim, jako by to byly jen nějaké mrtvé „danosti“; ale součástí takových okolností jsou jiní lidé, ale i jiné živé bytosti, dokonce jiné neživé nebo předživé „procesy“ (které ovšem mají také své „ne-předmětné“ či „nově vzniklé (či vytvořené)“ počátky a v nich také nějaké „nahodilosti“ (nebo pseudo-nahodilosti); atd. Nu, a to je zárukou toho, že okolnosti jsou jednak – zejména v detailu – rozmanité, ale zvláště také „nahodile“ proměnliví podle toho, jak do jejich utváření zasahují aktivity jiných subjektů (a nejen lidských), ale také nejrůznějších a-subjektních (subjektně neovlivňovaných nebo aspoň neintegrovaných) procesů, které rovněž nikdy nevytvářejí žádné kauzální kontinuum, nýbrž představují jen nejrůznější případy nahromadění či nahloučení rozmanitých, navzájem vždy aspoň zčásti na sobě nezávislých, zčásti jakoby oddělených pseudoudálostných dějů či procesů. (Značný význam mají také různé zesilovací, ale také zeslabovací „procesy“ – to proti pseudo-fenoménu kauzálního nexu.)
(Písek, 140404-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Politická svoboda je pro filosofii užitečná a cenná, ale není ani podmínkou ani nutným předpokladem. Svoboda filosofovat je do politických svobod (a práv) nepochybně zahrnuta, ale sama o sobě k filosofování nijak nevede. Ve filosofii má svoboda naprosto odlišnou roli než v politice. Myslet filosoficky svobodně neznamená především myslet jakkoliv a libovolně; filosofie (opravdová filosofie) je disciplína (nejen „obor“), je to řehole, v níž tzv. svoboda znamená jen „právo“ kdykoli opustit nějakou dosavadní myšlenku (dosavadní „přesvědčení“), jakmile rozpoznáme jeho nepravost a mylnost, a osvojit si (nebo vymyslet) nějakou jinou myšlenku, dokud její eventuální mylnost zase při kritickém přezkoumávání nezjistíme.
Filosof má ovšem zájem na tom, aby mohl žít ve svobodné společnosti, ale když žije ve společnosti nesvobodné (nebo jen nedostatečně svobodné), není tím od filosofování ani osvobozen, ani před Pravdou exkulpován. A pokud mluvíme o „legalitě“ (a přitom víme, o čem je řeč), pak každá „legální“ filosofie je pouhá pseudofilosofie a pa-filosofie; bylo by to v jiných souvislostech asi poněkud přehnané, ale zde to je po mém soudu docela na místě říci: filosofie je „ilegální“ svou podstatou, protože má svá vlastní, zvnějšku nevynutitelná, ale ani nelikvidovatelná pravidla a normy, které žádný filosof nemůže a nesmí odvozovat od jakýchkoli společenských nebo státních „zákonů“„, ba ani se snažit nějak do nich „vejít“, „vměstnat se“ do nich.
(z rozhovorů, in: Filosofie v podzemí – filosofie v zázemí, sborník, Praha 2013, str. 299.)

Czesław Miłosz (1953)

Tvůrčí čin je spojen s pocitem svobody, který se rodí v zápase proti zdánlivě nezdolatelnému odporu. Kdokoli skutečně tvoří, je sám – tvůrčí člověk nemá jinou volbu než spoléhat se na vnitřní nutnost a riskovat vše pro vyjádření toho, co se mu jeví jako pravdivé.
(in: [?Zniewolony umysl, 1953] Zajaté myšlení; citace z projevu prince Bernarda Holandského u příležitosti udělení Erasmovy ceny Václavu Havlovi 13.11.1986.)

Jan Patočka (1945-48?)

... Bytost, ke které se obrací ideová výzva, nemůže být čímsi tak jednoznačným a fixovaným, nemůže existovat v takové (přese vše konečně zdánlivé, ale ve zjevu dostatečné) bezpečnosti a hotovosti, jakou disponuje objektivní svět. Svoboda, která nás navždycky vyzvedá z předmětnosti a jejíž mocí vždy zčásti existujeme mimo realitu, jež je tak u pramene nejrozmanitějších iluzí a bludů, je nicméně také pramenem vší pravdy; neboť bez ní není distance k realitě, tedy také jasnosti o ní, krom okamžitého fungování instinktivních signálů a přizpůsobených reakcí. Svoboda tedy znamená riziko; znamená ustavičnou možnost omylu a znamená nutnost rozhodování; znamená tvrdost kontradikcí, nutnost rozhodovat o nich, jako bychom byli suverénní, a přitom nemožnost suverenity; znamená tedy úzkost před (zdánlivým) prázdnem, do kterého je člověk svou meznou polohou postaven. Této úzkosti se vyhýbá voluntární motiv. Voluntarismus je útěk do předmětna před oním velkým rizikem, které nám nakonec pravda a svoboda ukládají. Voluntarismus se míní zabývat pouze tím, co je předmětné, tj. nějakým způsobem ovladatelné, a tím zpevnit, objektivizovat a zajistit rovněž sama sebe.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, str. 461.)