Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1964)

Soudruh
Vladimír Koucký
tajemník ÚV KSČ
Praha
V Praze, dne 29. dubna 1964
Vážený soudruhu tajemníku,
byl jsem udiven obsahem, i formou oné části Vašeho projevu na XIX. valném shromáždění ČSAV, která byla věnována posouzení mého článku ve Vesmíru. Nejde mi na prvním místě ani tak o příkrost Vašich soudů, jako spíše o jejich věcnou neodůvodněnost a nesprávnost. Zcela nepochopitelně mi připisujete úmysly, které nechovám. Nevím, z čeho jste nabyl dojmu, že „otevřeně popírám objektivní zákony v historii“ a že aktivitu lidského subjektu pojímám „iracionalisticky“. Nevím, proč mám být podezírán z programové protivědeckosti, když ukazuji na omezenost určitého historicky podmíněného chápání vědeckého přístupu ke skutečnosti, který je už dnes a v budoucnosti bude stále více – např. ve formě positivismu a scientismu – diskreditován. Vaše slova, jimiž charakterizujete můj článek jako „vyloženě protimarxistický útok“, neodpovídají ani jedné větě, ani jedné myšlence mého článku. Vůbec nedovedu porozumět, jak jste můj výklad o archaických lidech mohl vztahovat na marxismus. Nechápu také, co jste mínil formulací, že „dělám zcela určitou politiku“, a už vůbec nechápu slova o „pouťovém vtipkování“.
Nevím, nakolik odpovídá text, uveřejněný v Rudém právu, přesně Vašemu projevu, ale v této podobě – a v tom se mnou souhlasí přátelé, s nimiž jsem se radil – znamená naprosté nepochopení úmyslů, s nimiž jsem článek psal. Dovedu si celou věc vysvětlit pouze tak, že jste sám můj článek nečetl (bylo by to pochopitelné, neboť časopis vyšel tři dny před Vaším projevem) a že Vám byl jako podklad předložen neseriózně zpracovaný materiál. Je přirozené, že celou věc nemohu a ani nedovedu přejít mlčením. Rád bych své stanovisko veřejně obhájil.
Nedovedu sám posoudit, jakým způsobem bych to mohl udělat, abych přitom respektoval Vaše postavení. Snad by to bylo možné formou článku, v němž bych se držel jen věci a vyslovil své stanovisko, aniž bych přímo polemizoval s jednotlivými body příslušné části Vašeho projevu. Jde mi také o to, že vzhledem k mimoredakčním zásahům není do té míry samozřejmý ani tento způsob odpovědi. Proto Vás žádám o souhlas s touto možností.
Je pochopitelné, že na věc, o níž jsem psal, mohou existovat odlišné názory. Pak je ovšem třeba postavit ve vážném rozhovoru argument proti argumentu. Chtěl bych věřit, že porozumíte mé situaci a že mi umožníte bránit se tak proti nesprávnému výkladu uveřejněné práce.
Se soudružským pozdravem
Dr. Ladislav Hejdánek
Slovensklá 11, Praha 2.

Francis Bacon (1620)

… Není naprosto žádná naděje, že by se omyly (které převládají a které budou převládat věčně) opravily jeden po druhém samy od sebe (bude-li přitom mysl ponechána sama sobě), ať už že by v rozumu samotném bylo dostatek schopností, nebo že by se použilo pomocných prostředků a opor, jež přináší logika. Je to proto, že první pojmy věcí, které mysl snadno a rychle načerpá, uchovává a vrší na sebe (a z nich pak vyplývá všechno ostatní), jsou nesprávné, zmatené a jsou z věcí odvozeny příliš spěšně. Nemenší libovůle a neustálenost /36/ panuje též mezi pojmy druhotnými a dalšími. Z toho plyne, že všechny metody, jichž používáme ke zkoumání přírody, jsou špatně dány dohromady a nedobře sestaveny, takže připomínají velkolepou stavbu, která nemá žádné základy. …
(6580, Nové organon, Praha 1990, str. 35-36.)
Každá (pravá) událost se jednak „děje“, odehrává ve směru všeho aktivního dění (tj. z budoucnosti přes přítomnost do minulosti), jednak se po ní „ukládají“ jakési relikty jejího již proběhlého dění, z nichž nabýváme dojmu, že se vše „děje“ z minulosti do budoucnosti, tj. že počátky dění jsou minulejší než jejich konce. Tento dvojí možný pohled na dění a tedy na „čas“ není jen záležitostí perspektivy, nýbrž má v obou případech jakési fundamentum in re; nicméně také ona dvojí možná perspektiva má svůj význam a o něčem vypovídá. Blíže se dostaneme k pochopení této podvojnosti, když si řádně uvědomíme její vztah k jiné „podvojnosti“, totiž k dvojí stránce událostného dění, stránce vnitřní a vnější. Mezi vnitřním a vnějším je především časový vztah: vnitřní se zvnějšňuje, stává se vnějším, tudíž vnitřní příslušné (své) vnější předchází. Toto časové předcházení vnitřního před (příslušným) vnějším není záležitostí perspektivy, nýbrž je na perspektivě nezávislé. Věc je však komplikována tím, že (pravá) událost může k tomu, jak se stává a tedy zvnějšňuje, použít materiálu, který zbyl po zvnějšnění jiných událostí (tedy reliktů jiných událostí). Kromě toho náleží ke všem pravým událostem (snad s výjimkou primordiálních, záleží na tom, jak je pojmeme a vymezíme) reaktibilita, umožňující zapracovat za příznivých okolností do vlastního průběhu jiné (nižší) události dokonce včetně jejich niterné stránky. Vyšší události se proto vůbec nemohou dít (stávat) jinak než v prostředí, v němž se uskutečňují (dějí) také nesčetné jiné události. Právě toto prostředí vzniklá na základě jakési sociability událostí, tj. schopnosti událostí vcházet do kontaktu s jinými událostmi a v důsledku toho se na onom prostředí (jak na jeho vzniku, tak na jeho dalším přetrvávání) podílet. Čas tohoto společenstva událostí nemá však skutečnou svébytnost, není především „absolutní“ v newtonovském smyslu, a není ani „objektivní“ ve smyslu naivního realismu, nýbrž může být z různých perspektiv „objektivován“ (a tedy vždy pouze relativně – zejména je třeba připomenout, že „objektivní“ nejsou žádné místní hranice, pro něž by čas mohl být „objektivován“). Tento čas (druh času) představuje vlastně jen jakési časové pole, vytvářené tím, co se v něm děje, odehrává, tudíž jednotlivými (pravými) událostmi. Od tohoto nepůvodního času je třeba odlišovat naprosto původní časovost (aktivní časování) každé samostatné (pravé) události, která se jednak nutně vždy děje ve směru z budoucnosti do minulosti, ale která – právě pokud je aktivní – ve svých akcích (ve své aktivitě) zčásti míří proti tomuto směru, tj. jde aktivně vstříc přicházejícímu času-budoucnosti, bez níž by se vůbec žádné událost nemohla dít. (Písek, 050210-1.)

Francis Bacon (12)

... It is true, that a little philosophy inclineth man's mind to atheism; but depth in philosophy bringeth men's minds about to religion.
(Essays, „Of Atheism“, www – .)