Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1931)

Pod mystikou nerozumím každý intimní vtah mezi Bohem a člověkem ani vědomí Boží všudypřítomnosti, nýbrž náboženské zážitky, plynoucí z názoru o podstatné jednotě mezi Božstvem, světem a člověkem. Mystika je zpřízněna s filosofickým názorem o jednotě veškerenstva a s pantheistickým ztotožňováním Božství se zákonitostí a duší světovou. Mystik ovšem nepokládá všech věcí za součást Boha, ale je přesvědčen, že nehodách je podstatně zpřízněn s Bohem a že je možno duchovním soustředěním postihnout jednotu všeho jsoucna i splynulost s Bohem. Kromě parsismu všechny směry náboženské, které nevěří v Boha Stvořitele, maí mystickou povahu a uznávají jednotu Boha a světa. Křesťanství je protimystické. Ani nejzanícenější tzv. křesťanský mystik nepřekro/31/čuje hranice lidství, odmítaje názor o konečném splynutí lidské duše s Bohem.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 30-31 pod čarou.)

Jan Patočka (1947)

Mystika – zaměňuje transcendenci a její „provedení“, chce celá odejít do přesahujícího, zapomíná, že takový odchod zrušuje transcendenci. Aby mohla „žít“ v onom světě, chová se k transcendentálnu jako k věcem, které nás afinují, k nám se aktivně a pasivně chovají. Mystika (a náboženství) je chování k transcendentálnu; chováním se z něho vytváří cosi jako objekt, tedy transcendentno.
14. III.47
(ex: Deník 23.XI.1946 – 29.V.1947 – přepis, 3116.)

Ladislav Hejdánek (2003)

O mystice se odedávna hovořilo jako o cestě k nitru; bylo by však chybou se domnívat, že není žádné jiné cesty k nitru, než právě jenom mystika. Ostatně velcí evropští (zejména křesťanští) mystikové nikdy onu „cestu k nitru“ nechápali jako odvrat od života a od světa, ale mnohem spíše jako nový přístup k životu a ke světu. Na tom je cosi hluboce pravdivého: dokud zůstáváme u každodenních starostí, bude nám chybět rozpoznání širších souvislostí, tj. bude nám chybět jak pohled k horizontům, tak pomyšlení, co je za nimi. V tom je cosi shodného v mystice i ve filosofii; jistým zvláštním způsobem je v mystice přítomná také reflexe, která nikdy nesmí chybět filosofii a filosofování. Plná reflexe však znamená mnohem víc, než se může (mohlo) uplatnit v mystice a jejích přístupech. Především co je shodného: v mystice i v reflexi má významnou úlohu odstup od sebe (a ovšem také ode všeho „svého“, „vlastního“). Mystika i reflexe si slibují od zmíněného odstupu od sebe nejen lepší vidění věcí a vůbec světa i sebe, ale jakousi metu, cíl, dokonce až spásu. A v čem je rozdíl: v mystice se dostává člověk do nebezpečí, že na sebe zapomene, že se prostě na dlouho nechává „za sebou“ a že se noří do „ne-já“, máme-li užít neutrálního (ale starého) termínu. V tomto nebezpečí viděla často přímo útěchu a někdy i způsob útěku mystika orientální. Dále: mystik má za to, že se v hloubi svého nitra setkává s Bohem (termín může být i jiný, např. s Pravdou, s Krásou samou atd.). Reflexe má naproti tomu prostředky, jak reflektovat samu sebe a tak se bránit proti nebezpečí, jak se do stále nových a hlubších reflexí propadnout jako do čehosi bezedného. A to zároveň musí nějak pro sebe vyjasnit: v reflexi se vlastně subjekt nedostává sám k sobě, a to ani aby se našel, ani aby našel Boha atd., nýbrž aby nahlédl, že krom vnějšího světa daností, věcí a předmětů je tu ještě svět toho, co (ještě) není, ale co přichází. Reflexe má tedy proti mystice náskok v tom, že cesta k nitru není jejím konečným cílem, nýbrž že to je právě jen cesta, jak se setkat (a setkávat) s tím, co se má stát, co by se mělo udělat, čemu by se mělo napomoci a na druhé straně čemu je třeba se všemi silami bránit. Cesta do nitra je tedy jen počátkem cesty vstříc přicházejícím (adventivním) výzvám a tedy počátkem naslouchání a poslouchání, vyslyšení a připravenosti k vlastní nápomoci tomu, co právě přichází. Tam, kde něčeho podobného je mystika schopna, může počítat s respektem ze strany filosofie. (Písek, 030827-4.)
[- mystika – cesta k nitru, do nitra – ale skrze nitro dál ?
- stejně jako cesta ven, do vnějšku, do vnějšího světa má svá scestí (astrologie, alchymie atd.), tak i cesta dovnitř
- ale cesta dovnitř je také – a především – cesta do budoucnosti
- proto ji nelze institucionalizovat, a nelze ji ani zakládat na tradicích
- ve filosofii však bylo nitro – myšlenkově – objeveno až Leibnizem
- přes nitro lze naslouchat Pravdě, ale nikoli proto, že Pravdu „máme“ ve svém nitru !
- modlíme se „buď vůle tvá“, protože vůle boží se neděje ! Ne všechno, co se stane, je (byla) vůle boží !
- láska k věčnému je na scestí – skutečná láska je vždy láskou k tomu, co není věčné, co hyne (může hynout) – a my jsme zavázáni napomáhat tomu, aby nic nehynulo marně
- nichts zu besitzen, und von nichts besessen zu sein
na ničem nesedět, a nic nenechat, aby si sedlo na nás
(030827-x)
- člověk, který je ve světě orientován, může být díky tomu jist, kterým směrem se vydat]

Ladislav Hejdánek (2004)

Mystiku lze pochopit jako určité zbloudění na cestě k „vnitřnímu“. To zbloudění spočívá v tom, že se mystik zastaví u svého „nitra“ (resp. zůstane v něm stát), zatímco by měl jít mnohem, mnohem dál, neboť cesta do niternosti nemá konce (a zejména nekončí v omezeném rámci vlastního nitra). Tak jako cesta ven, k vnějšku, nekončí na hranicích vlastního těla, nekončí ani cesta k vnitřnímu na hranicích vlastní niternosti (mohli bychom si použít tradičního, ovšem poněkud matoucího termínu „duše“). Myslím, že právě to měl asi na mysli Hérakleitos, když řekl, že nelze najít hranice duše („Kráčeje nenalezl bys hranic duše, i kdyby ses ubíral každou cestou; tak hluboký má smysl (logos).“ – zl. B 45 z Diogena), nebo že „Duše má smysl (logos), která sám sebe rozmnožuje.“ (zl. B 115 ze Stobaia). Chyba mystiků není v jejich zážitcích (které mohou být autentické), nýbrž v jejich pochopení, v jejich interpretaci jakožto zážitků „ve vytržení“, tedy v jejich subjektivizaci. Alternativou pochopitelně není jejich objektivizace resp. konstrukce nějakých intencionálních předmětných modelů. Funkce mystiky spočívala vždy spíše v poukazu k tomu, že předmětný svět není vše a že dokonce není ani tím nejdůležitějším, ale to je jen menší polovina cesty k pochopení toho důležitějšího, totiž k pochopení, že cesta k nitru musí vyústit v cestu do nepředmětného světa, z něhož vposledu vychází vše, dokonce i to tzv. vnější, vnějškové, předmětné. Mystik se setkává se znameními, která zůstávají pro většinu lidí neviditelná anebo nesrozumitelná; ale jeho výklad těchto znamení se buď vrací k tomu, co zná ze světa předmětnosti (a to nemusí být vždycky svět pravých skutečností, nýbrž spíše svět upadlý a banální, jen umělec přeznačovaný), anebo se topí ve zmatcích a mlhavostech falešných „tajemství“. Každé mlhavé „tajemství“ je pouhým pseudotajemstvím; skutečné, pravé tajemství musí být pochopeno a vysloveno, a při tomto vyslovení nesmí přestat být tajemstvím. Samo slovo tajemství je matoucí: na pravém tajemství není nic „tajného“, právě naopak: každá pravé tajemství musí být zjeveno, vyjeveno, vyhlášeno. Esoterická mystika je proto mystikou na scestí, možná vysloveně mystikou falešnou. Oprávněnost mystiky může být jen v tom, že to je cesta osvobozenosti a otevřenosti pro to podstatné, totiž pro Pravdu. A ta nesmí být dávána „pod kbelec“, tj. nesmí zůstávat skryta, ale musí najít své svědky, kteří ji budou vyhlašovat. (Písek, 040107-1.)

Francis Bacon (1620)

… Není naprosto žádná naděje, že by se omyly (které převládají a které budou převládat věčně) opravily jeden po druhém samy od sebe (bude-li přitom mysl ponechána sama sobě), ať už že by v rozumu samotném bylo dostatek schopností, nebo že by se použilo pomocných prostředků a opor, jež přináší logika. Je to proto, že první pojmy věcí, které mysl snadno a rychle načerpá, uchovává a vrší na sebe (a z nich pak vyplývá všechno ostatní), jsou nesprávné, zmatené a jsou z věcí odvozeny příliš spěšně. Nemenší libovůle a neustálenost /36/ panuje též mezi pojmy druhotnými a dalšími. Z toho plyne, že všechny metody, jichž používáme ke zkoumání přírody, jsou špatně dány dohromady a nedobře sestaveny, takže připomínají velkolepou stavbu, která nemá žádné základy. …
(6580, Nové organon, Praha 1990, str. 35-36.)
Každá (pravá) událost se jednak „děje“, odehrává ve směru všeho aktivního dění (tj. z budoucnosti přes přítomnost do minulosti), jednak se po ní „ukládají“ jakési relikty jejího již proběhlého dění, z nichž nabýváme dojmu, že se vše „děje“ z minulosti do budoucnosti, tj. že počátky dění jsou minulejší než jejich konce. Tento dvojí možný pohled na dění a tedy na „čas“ není jen záležitostí perspektivy, nýbrž má v obou případech jakési fundamentum in re; nicméně také ona dvojí možná perspektiva má svůj význam a o něčem vypovídá. Blíže se dostaneme k pochopení této podvojnosti, když si řádně uvědomíme její vztah k jiné „podvojnosti“, totiž k dvojí stránce událostného dění, stránce vnitřní a vnější. Mezi vnitřním a vnějším je především časový vztah: vnitřní se zvnějšňuje, stává se vnějším, tudíž vnitřní příslušné (své) vnější předchází. Toto časové předcházení vnitřního před (příslušným) vnějším není záležitostí perspektivy, nýbrž je na perspektivě nezávislé. Věc je však komplikována tím, že (pravá) událost může k tomu, jak se stává a tedy zvnějšňuje, použít materiálu, který zbyl po zvnějšnění jiných událostí (tedy reliktů jiných událostí). Kromě toho náleží ke všem pravým událostem (snad s výjimkou primordiálních, záleží na tom, jak je pojmeme a vymezíme) reaktibilita, umožňující zapracovat za příznivých okolností do vlastního průběhu jiné (nižší) události dokonce včetně jejich niterné stránky. Vyšší události se proto vůbec nemohou dít (stávat) jinak než v prostředí, v němž se uskutečňují (dějí) také nesčetné jiné události. Právě toto prostředí vzniklá na základě jakési sociability událostí, tj. schopnosti událostí vcházet do kontaktu s jinými událostmi a v důsledku toho se na onom prostředí (jak na jeho vzniku, tak na jeho dalším přetrvávání) podílet. Čas tohoto společenstva událostí nemá však skutečnou svébytnost, není především „absolutní“ v newtonovském smyslu, a není ani „objektivní“ ve smyslu naivního realismu, nýbrž může být z různých perspektiv „objektivován“ (a tedy vždy pouze relativně – zejména je třeba připomenout, že „objektivní“ nejsou žádné místní hranice, pro něž by čas mohl být „objektivován“). Tento čas (druh času) představuje vlastně jen jakési časové pole, vytvářené tím, co se v něm děje, odehrává, tudíž jednotlivými (pravými) událostmi. Od tohoto nepůvodního času je třeba odlišovat naprosto původní časovost (aktivní časování) každé samostatné (pravé) události, která se jednak nutně vždy děje ve směru z budoucnosti do minulosti, ale která – právě pokud je aktivní – ve svých akcích (ve své aktivitě) zčásti míří proti tomuto směru, tj. jde aktivně vstříc přicházejícímu času-budoucnosti, bez níž by se vůbec žádné událost nemohla dít. (Písek, 050210-1.)