Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Novotný (1934)

…
Zkrátka, referent soudí, že podávám příliš málo. Já naopak myslím, že podávám více než označuji na titulním listě. Tam čteme: Platon, Theaitetos, přeložil František Novotný. Přeložil, nikoli přeložil a vyložil. Mé úvody a poznámky, které přidávám, obsahují nejnutnější věci pro první orientaci nezasvěceného čtenáře. …
Ostatně i kdybych chtěl vykládat o všech problémech, které jsou spojeny s každým jednotlivým spisem Platonovým, nemohl bych to udělat; sotva by mi stačil život k práci, kterou jsem si učinil úkolem. Účel té práce je prostě tenzo: dát českým čtenářům do rukou Platonova díla v čitelném českém překladu, aby už jednou přestalo zahanbující braní skutečného nebo padělaného Platonova myšlení z druhé nebo desáté ruky. Já, filolog, dávám překlady, texty, prameny; výklady, kterých je podle správného soudu referentova tak potřebí, ať dají jiní. Kdo? Snad by to měli udělat naši filosofové.
(K posudku českého překladu Platonova Theaiteta, in: Česká mysl 30, 1934, str. 192.)

Jan Patočka (1934)

K námitkám p. prof. N., že v překladě je dán jen text, pramen a že jeho účelem je prostě, aby vzdělaný Čech četl Platona s týmž porozuměním jako Řek IV. stol. před Kr., odpovídám tolik, že mne zarážejí jakýmsi nehistorickým pochopením překladatelova úkolu. Především je každý překlad výkladem, protože překladatel musí právě své výrazy volit na základě porozumění, které má pro smysl překládaného díla. Za druhé není vůbec ani snad možno, aby vzdělaný Čech XX. stole. četl Platona tak, jako Řek IV. století, protože všechny předpoklady tohoto porozumění jsou jiné. Žijeme doslovně v jiném světě, kdežto onen Řek měl stejný svět jako Platon. Třeba slovo … /248/ … Zde je jeden z neustále se vtírajících perspektivních klamů, které jsou s to zmařit porozumění naivních čtenářů, nejsou-li patřičně upozorněni. K tomu, myslím, je úvod a poznámky; ukázat, v čem se Platon liší od nám běžného způsobu myšlení a literární práce.
(Odpověď p. prof. Novotnému o překladech Platonových spisů, in: Česká mysl 30, 1934, str. 247-48.)

Francis Bacon (1620)

… Není naprosto žádná naděje, že by se omyly (které převládají a které budou převládat věčně) opravily jeden po druhém samy od sebe (bude-li přitom mysl ponechána sama sobě), ať už že by v rozumu samotném bylo dostatek schopností, nebo že by se použilo pomocných prostředků a opor, jež přináší logika. Je to proto, že první pojmy věcí, které mysl snadno a rychle načerpá, uchovává a vrší na sebe (a z nich pak vyplývá všechno ostatní), jsou nesprávné, zmatené a jsou z věcí odvozeny příliš spěšně. Nemenší libovůle a neustálenost /36/ panuje též mezi pojmy druhotnými a dalšími. Z toho plyne, že všechny metody, jichž používáme ke zkoumání přírody, jsou špatně dány dohromady a nedobře sestaveny, takže připomínají velkolepou stavbu, která nemá žádné základy. …
(6580, Nové organon, Praha 1990, str. 35-36.)
Každá (pravá) událost se jednak „děje“, odehrává ve směru všeho aktivního dění (tj. z budoucnosti přes přítomnost do minulosti), jednak se po ní „ukládají“ jakési relikty jejího již proběhlého dění, z nichž nabýváme dojmu, že se vše „děje“ z minulosti do budoucnosti, tj. že počátky dění jsou minulejší než jejich konce. Tento dvojí možný pohled na dění a tedy na „čas“ není jen záležitostí perspektivy, nýbrž má v obou případech jakési fundamentum in re; nicméně také ona dvojí možná perspektiva má svůj význam a o něčem vypovídá. Blíže se dostaneme k pochopení této podvojnosti, když si řádně uvědomíme její vztah k jiné „podvojnosti“, totiž k dvojí stránce událostného dění, stránce vnitřní a vnější. Mezi vnitřním a vnějším je především časový vztah: vnitřní se zvnějšňuje, stává se vnějším, tudíž vnitřní příslušné (své) vnější předchází. Toto časové předcházení vnitřního před (příslušným) vnějším není záležitostí perspektivy, nýbrž je na perspektivě nezávislé. Věc je však komplikována tím, že (pravá) událost může k tomu, jak se stává a tedy zvnějšňuje, použít materiálu, který zbyl po zvnějšnění jiných událostí (tedy reliktů jiných událostí). Kromě toho náleží ke všem pravým událostem (snad s výjimkou primordiálních, záleží na tom, jak je pojmeme a vymezíme) reaktibilita, umožňující zapracovat za příznivých okolností do vlastního průběhu jiné (nižší) události dokonce včetně jejich niterné stránky. Vyšší události se proto vůbec nemohou dít (stávat) jinak než v prostředí, v němž se uskutečňují (dějí) také nesčetné jiné události. Právě toto prostředí vzniklá na základě jakési sociability událostí, tj. schopnosti událostí vcházet do kontaktu s jinými událostmi a v důsledku toho se na onom prostředí (jak na jeho vzniku, tak na jeho dalším přetrvávání) podílet. Čas tohoto společenstva událostí nemá však skutečnou svébytnost, není především „absolutní“ v newtonovském smyslu, a není ani „objektivní“ ve smyslu naivního realismu, nýbrž může být z různých perspektiv „objektivován“ (a tedy vždy pouze relativně – zejména je třeba připomenout, že „objektivní“ nejsou žádné místní hranice, pro něž by čas mohl být „objektivován“). Tento čas (druh času) představuje vlastně jen jakési časové pole, vytvářené tím, co se v něm děje, odehrává, tudíž jednotlivými (pravými) událostmi. Od tohoto nepůvodního času je třeba odlišovat naprosto původní časovost (aktivní časování) každé samostatné (pravé) události, která se jednak nutně vždy děje ve směru z budoucnosti do minulosti, ale která – právě pokud je aktivní – ve svých akcích (ve své aktivitě) zčásti míří proti tomuto směru, tj. jde aktivně vstříc přicházejícímu času-budoucnosti, bez níž by se vůbec žádné událost nemohla dít. (Písek, 050210-1.)

Francis Bacon (12)

... It is true, that a little philosophy inclineth man's mind to atheism; but depth in philosophy bringeth men's minds about to religion.
(Essays, „Of Atheism“, www – .)