Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ezdráš II. ()

Tehdy řekl mi: Na počátku okršlku země, a prvé nežli utvrzeni byli časové věkův a prvé než válo shromáždění větrův; 2A prvé nežli zvučívali hlasové hromův, a prvé nežli se zasvěcovala blýskání, a prvé než byli utvrzeni základové rajští; 3A prvé než vídáni byli ušlechtilí květové, a prvé nežli ztvrzeny byly pohnutedlné moci, a prvé nežli sebrána byla nesčíslná vojska andělův; 4A prvé než vyzdviženy byly vysokosti povětří, a prvé než jmenovány byly míry obloh, a prvé nežli se rozhřely byly peci na Sionu, 5A než vystižena byla přítomná léta, a prvé nežli odcizeni byli těch, kteříž nyní hřeší, nálezkové, a zaznamenáni byli ti, kteříž víru na poklad složili; 6Tehdáž sem myslil, a učiněny sou ty věci skrze mne samého, a ne skrze jiného, a konec skrze mne, a ne skrze jiného.
2. Ezdráš (vůbec 4.) 6, 1-6
(7437, Apokryfy, Praha 1952, str. 87.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Myšlenka nejstarších filosofů, že lze mluvit o ARCHÉ jako o počátku všeho dalšího, stála v pozadí jejich tázání po ARCHÉ; je to také jeden z dokladů toho, že každá otázka zároveň něco tvrdí (před-pokládá a tím „pokládá“, „klade“). Jestliže však všechno „jsoucí“ budeme chápat jako „vpravdě jsoucí“ a tím vnitřně sjednocené, nemůžeme jeho vlastní počátek klást někam mimo takové „jsoucí“, neboť pak bychom počátek vydělovali z toho, čeho je počátkem a co tak jako tak muselo někdy „začít“, tj. zahájit své událostné dění. (Tato věc nebyla dost vyjasněna, totiž zda můžeme za „počátek“ považovat něco, čím to další vlastně ani nezačíná, nýbrž proti čemu musí mít navíc ještě nějaký svou vlastní, „soukromý“ počátek. Když Anaximander říká, že ARCHÉ je to, z čeho všechno vzniká a do čeho (to) zase zaniká, je zřejmé, že tento „počátek“ chápe zároveň jako „konec“ všeho, zejména však, že ani jako počátek, ani jako konec není součástí toho, co vzniká a zaniká, nýbrž všemu vzniklému předchází a po zániku všeho nadále zůstává, aniž samo končí a zaniká.) Nechme tedy stranou ono chápání „počátku“ jako něčeho předcházejícího (a tedy vlastně vyděleného, odděleného), a zůstaňme u počátku, jímž počíná nějaký děj, tj. počátku, který už je součástí onoho děje (tedy události jako něčeho sjednoceného a tudíž sjednocujícího i ten počátek a zajisté také příslušný konec). V takovém případě se ovšem musíme tázat, odkud se takový počátek bere. To za prvé; ale zároveň tím připouštíme (a vlastně „klademe, tvrdíme), že takových počátků je mnoho, neboť i „událostných dění“ (vnitřně integrovaných) je mnoho. Připustíme-li proto základní myšlenku „události“ jako vnitřně sjednoceného (integrovaného) dění, tj. dění i vnějšně se vymezujícího proti ostatním (vnějším) událostem, musíme připustit s mnohostí událostí také mnohost počátků. A protože v tomto smyslu počátek sám nemůže mít nic, co by mu předcházelo, ale čeho by byl „následkem“ (neboť pak by to nebyl „počátek“), musíme dojít k závěru, že to, co eventuelně může „předcházet“ počátkům, nemůže a nesmí být nic „minulého“, tj. jim předházejícího, nýbrž že to může „předcházet pouze s budoucnosti, tj. k oněm počátkům naopak přicházet.
(Písek, 061113-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Platón nechá Timaia v dialogu téhož jména říci: „Velmi důležito jest, začíti při všem od přirozeného počátku.“ (0853, s. 33). Proti tomu je třeba zdůraznit, že tomu tak je v nejlepším případě pouze za některých okolností a pouze v některých případech, a to v těch, kdy všechno další, následné, je vlastně v počátku již nějak obsaženo (a ne-li v jednom počátku, tedy spolu též v řadě dalších počátků, v mnohých počátcích), takže ve skutečnosti nejde o počátek, nýbrž jen o přetrvávání něčeho již dříve jsoucího (či byvšího). Jediný opravdový počátek je tam, kde se objevuje něco, co je čímsi novým, čeho dosud nebylo a co nebylo obsaženo v žádné „příčině“, aby z ní odvozeno pak mohlo přetrvávat. Takže za skutečný můžeme považovat jenom takový počátek, který „vzniká“ (resp. počíná) bez příčiny, jakoby sám o sobě, a který vzniká tak, že zprvu není, tj. není jsoucí, ale do jsoucího přechází, nastává, tj. stává se počátkem něčeho, co tu v této podobě ještě nebylo. A mluvit o „přirozeném“ počátku pak ztrácí smysl – tzv. přirozený počátek by byl jenom tím, co vlastně není počátkem, protože to tu bylo už předtím, v minulosti, z které by to „jakoby“ vzniklo. Žádný počátek nemůže „vyrůst“ a „rozvinout se“ z toho, co tu už bylo a je; každý skutečný počátek je něčím, co vpadne do existujícího (jsoucího) světa, na určité místo a do určité chvíle, jako něco navíc, něco nového.
(Písek, 141102-2.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Je třeba si náležitě uvědomit, co to vlastně znamená dotazovat se po začátku nebo počátcích, které si nemusíme (a ani nemůžeme) stanovovat sami podle svých potřeb a hledisek, nýbrž které jsou takovými „počátky“ bez ohledu na nás a nezávisle na nás. Vzít vážně nějaký takto „skutečný“ počátek znamená definitivně se rozloučit s kauzalitou a s kauzalismem. To ovšem neznamená, že myšlenka kauzality je zcela beze smyslu, nýbrž že je v něčem vadná a že je nutno její vady opravit, napravit. Především je třeba uznat kritiku původně Humeovu, spočívající vlastně v redukci přísného kauzálního vztahu na setrvačnost, tj. na zachování určitého stavu beze změny. Dovedeme dobře pochopit, proč něco zůstává týmž (i tady později musíme opravovat: v reálném světě nic nezůstává týmž, tj. není beze změny), ale zcela neprůhledným zůstává, jak by se něco mohlo změnit v něco jiného, a to vždy týmž způsobem. Naproti tomu přejdeme-li od „působení“ (z minulosti do přítomnosti) k tzv. reaktibilitě, tj. k aktivnímu reagování nějakého subjektu na něco přítomného, můžeme údajné „kauzální působení“ vysvětlit jako určitý způsob přetrvání něčeho z minulosti do přítomnosti (a eventuálně do nejbližší budoucnosti) díky subjektům (= pravým událostem) na něco minulého naváží a nějak to (po svém) zapojí do dalšího dění (ať už událostného v pravém smyslu nebo „událostného“ pouze ve smyslu přeneseném, druhotném, odvozeném. A protože všechno událostné dění (vyššího než primordiální úrovně) používá ke svém uskutečnění také jiných událostí, většinou nižší úrovně a velmi často pomaleji se proměňujících, tj. jak starších svým původem, tak pevnějších či stabilnějších ve svém dalším trvání), může se zdát, že taková „událost“ má starší zdroje než je její skutečný počátek. Odtud pochází ona chybná představa, že počátky je třeba hledat v minulosti, předcházející nějakému jsoucnu-události. Ve skutečnosti všechen onen později využitý „materiál“, nezbytný k uskutečnění jedné jedinečné pravé události, by sám nikdy nemohl ke skutečně „novému“ počátku této události vést, ale zůstával by nadále tím, čím dosud byl (i když i to bylo dění, ale takové, jež musíme vztahovat původně k jinému jsoucnu-subjektu-události). Z toho tedy vyplývá, že veškeré dění určité události musíme odlišovat od dění oněch více nebo méně integrovaných subudálostí, jichž je nebo dokonce musí být použito k tomu, aby se tato superudálost mohla uskutečňovat. A tak se stává zřetelným a jasným, že každá událost musí začít svým vlastním – a tedy vždy „novým“ – počátkem, a to bez ohledu na to, že si později do svého průběhu zapojí i jiné (nižší) události, jejich počátky jsou pochopitelně mnohem starší, někdy dokonce ohromně staré (nejpatrnější to je v případě organických bytostí, které mají vždycky své vlastní počátky, ale užívají pro své tělo a tedy pro svůj život, pro své vlastní událostné dění nejrůznější atomy a molekuly, jejich počátky jsou mnohem starší).
(Písek, 150129-2.)

Francis Bacon (1620)

… Není naprosto žádná naděje, že by se omyly (které převládají a které budou převládat věčně) opravily jeden po druhém samy od sebe (bude-li přitom mysl ponechána sama sobě), ať už že by v rozumu samotném bylo dostatek schopností, nebo že by se použilo pomocných prostředků a opor, jež přináší logika. Je to proto, že první pojmy věcí, které mysl snadno a rychle načerpá, uchovává a vrší na sebe (a z nich pak vyplývá všechno ostatní), jsou nesprávné, zmatené a jsou z věcí odvozeny příliš spěšně. Nemenší libovůle a neustálenost /36/ panuje též mezi pojmy druhotnými a dalšími. Z toho plyne, že všechny metody, jichž používáme ke zkoumání přírody, jsou špatně dány dohromady a nedobře sestaveny, takže připomínají velkolepou stavbu, která nemá žádné základy. …
(6580, Nové organon, Praha 1990, str. 35-36.)
Každá (pravá) událost se jednak „děje“, odehrává ve směru všeho aktivního dění (tj. z budoucnosti přes přítomnost do minulosti), jednak se po ní „ukládají“ jakési relikty jejího již proběhlého dění, z nichž nabýváme dojmu, že se vše „děje“ z minulosti do budoucnosti, tj. že počátky dění jsou minulejší než jejich konce. Tento dvojí možný pohled na dění a tedy na „čas“ není jen záležitostí perspektivy, nýbrž má v obou případech jakési fundamentum in re; nicméně také ona dvojí možná perspektiva má svůj význam a o něčem vypovídá. Blíže se dostaneme k pochopení této podvojnosti, když si řádně uvědomíme její vztah k jiné „podvojnosti“, totiž k dvojí stránce událostného dění, stránce vnitřní a vnější. Mezi vnitřním a vnějším je především časový vztah: vnitřní se zvnějšňuje, stává se vnějším, tudíž vnitřní příslušné (své) vnější předchází. Toto časové předcházení vnitřního před (příslušným) vnějším není záležitostí perspektivy, nýbrž je na perspektivě nezávislé. Věc je však komplikována tím, že (pravá) událost může k tomu, jak se stává a tedy zvnějšňuje, použít materiálu, který zbyl po zvnějšnění jiných událostí (tedy reliktů jiných událostí). Kromě toho náleží ke všem pravým událostem (snad s výjimkou primordiálních, záleží na tom, jak je pojmeme a vymezíme) reaktibilita, umožňující zapracovat za příznivých okolností do vlastního průběhu jiné (nižší) události dokonce včetně jejich niterné stránky. Vyšší události se proto vůbec nemohou dít (stávat) jinak než v prostředí, v němž se uskutečňují (dějí) také nesčetné jiné události. Právě toto prostředí vzniklá na základě jakési sociability událostí, tj. schopnosti událostí vcházet do kontaktu s jinými událostmi a v důsledku toho se na onom prostředí (jak na jeho vzniku, tak na jeho dalším přetrvávání) podílet. Čas tohoto společenstva událostí nemá však skutečnou svébytnost, není především „absolutní“ v newtonovském smyslu, a není ani „objektivní“ ve smyslu naivního realismu, nýbrž může být z různých perspektiv „objektivován“ (a tedy vždy pouze relativně – zejména je třeba připomenout, že „objektivní“ nejsou žádné místní hranice, pro něž by čas mohl být „objektivován“). Tento čas (druh času) představuje vlastně jen jakési časové pole, vytvářené tím, co se v něm děje, odehrává, tudíž jednotlivými (pravými) událostmi. Od tohoto nepůvodního času je třeba odlišovat naprosto původní časovost (aktivní časování) každé samostatné (pravé) události, která se jednak nutně vždy děje ve směru z budoucnosti do minulosti, ale která – právě pokud je aktivní – ve svých akcích (ve své aktivitě) zčásti míří proti tomuto směru, tj. jde aktivně vstříc přicházejícímu času-budoucnosti, bez níž by se vůbec žádné událost nemohla dít. (Písek, 050210-1.)