Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

V obecném úzu se mezi skutečností a realitou téměř nerozlišuje; ve filosofii ovšem musíme být rozhodně náročnější při užívání termínů. A pak je dobré přihlížet co možná k tomu, co nám zvolená slova pro názvy sama svými kořeny napovídají. Slovo „realita“ připomíná „věc“, „res“; slovo „skutečnost“ naproti tomu připomíná skutek, čin, akci či aktivitu. (V němčině „Wirklichkeit“ připomíná zase „wirken“, působiti: „Wirklichkeit ist, was wirkt“; a také „Werk“, tedy „dílo“.) Němčina je určitější v tom smyslu, že nám napovídá směr: skutečné je to, co bylo nebo je uskutečněno, tedy „to uskutečněné“. Čeština je méně určitá, ale dovoluje či připouští nejen směr od skutku k uskutečněnému, ale také opačný směr od ještě neuskutečněného ke skutku čili k uskutečnění. Je sice pravda, že se ve filosofické tradici již dlouho rozlišuje mezi reálnými možnostmi a nemožnostmi, ale stejně tradičně jsou v tom četné vnitřní rozpory a potíže. Stejně tak se můžeme opřít o jinou zvyklost, že o uskutečnění něčeho, co předtím skutečné ještě nebylo, se mluví také jako o „realizaci“, a míní se tím uvedení do „reality“, do reálného světa. A protože mínit něco (byť co nejpřesněji) ještě zdaleka neznamená to „realizovat“ (i když sám akt mínění takto „realizován“, tj. proveden být může), budeme význam slova „skutečnost“ považovat za obsahově širší než význam slova „realita“.
(Písek, 140621-3.)

Albert Einstein (???)

Nepochybuji vůbec o tom, že nynější kvantová teorie (přesněji kvantová mechanika) je nejdokonalejší teorie slučitelná se zkušeností, pokud popisu klademe za základ hmotný bod a potenciální energii jako elementární pojmy. Co však na teorii shledávám neuspokojivým, jeví se různě podle interpretace, kterou dáváme funkci ψ. Buď jak buď však na počátku mého pojetí stojí teze, kterou většina nynějších teoretiků rázně odmítá:
Je něco jako „reálný stav“ fyzikálního systému, co objektivně existuje nezávisle na každém pozorování nebo měření a co může být zásadně popsáno fyzikálními výrazovými prostředky.
Jakých adekvátních výrazových prostředků, eventuálně jakých základních pojmů se má při tom užít, je podle mého mínění nyní neznámo (hmotné body? Pole? Určující prostředky, které budou musit být teprve objeveny?). Tato teze reality nemá sama o sobě smysl jasné výpovědi, pro svou „metafyzickou“ povahu; má vlastně jen programový ráz. Všichni lidé, počítaje v to i kvantové teoretiky, se pevně přidržují této teze reality, pokud nediskutují o základech kvantové teorie. Nikdo nepochybuje například o tom, že v určitém čase existovala určitá poloha měsíčního těžiště, i když se ještě nevyskytoval žádný skutečný nebo potenciální pozorovatel. Necháme-li tuto, čistě logicky uvažováno, libovolnou tezi reality padnout, je pak neobyčejně těžké vyhnout se solipsismu. Ve smyslu toho, co bylo řečeno, nestydím se učinit pojem „reálného stavu systému“ ústředním bodem svého uvažování.
Nuže, není pochyby, že funkce ψ je druh popisu „reálného stavu“. Otázka však je, zda tento popis charakterizuje reálný stav úplně nebo neúplně. Ať na tuto otázku odpovídáme jakkoli, přijdeme do nesnází. …
(Náboženství a věda, in: 2118, Jak vidím svět, Praha 1961, s. 108-09.)

Francis Bacon (1620)

… Není naprosto žádná naděje, že by se omyly (které převládají a které budou převládat věčně) opravily jeden po druhém samy od sebe (bude-li přitom mysl ponechána sama sobě), ať už že by v rozumu samotném bylo dostatek schopností, nebo že by se použilo pomocných prostředků a opor, jež přináší logika. Je to proto, že první pojmy věcí, které mysl snadno a rychle načerpá, uchovává a vrší na sebe (a z nich pak vyplývá všechno ostatní), jsou nesprávné, zmatené a jsou z věcí odvozeny příliš spěšně. Nemenší libovůle a neustálenost /36/ panuje též mezi pojmy druhotnými a dalšími. Z toho plyne, že všechny metody, jichž používáme ke zkoumání přírody, jsou špatně dány dohromady a nedobře sestaveny, takže připomínají velkolepou stavbu, která nemá žádné základy. …
(6580, Nové organon, Praha 1990, str. 35-36.)
Každá (pravá) událost se jednak „děje“, odehrává ve směru všeho aktivního dění (tj. z budoucnosti přes přítomnost do minulosti), jednak se po ní „ukládají“ jakési relikty jejího již proběhlého dění, z nichž nabýváme dojmu, že se vše „děje“ z minulosti do budoucnosti, tj. že počátky dění jsou minulejší než jejich konce. Tento dvojí možný pohled na dění a tedy na „čas“ není jen záležitostí perspektivy, nýbrž má v obou případech jakési fundamentum in re; nicméně také ona dvojí možná perspektiva má svůj význam a o něčem vypovídá. Blíže se dostaneme k pochopení této podvojnosti, když si řádně uvědomíme její vztah k jiné „podvojnosti“, totiž k dvojí stránce událostného dění, stránce vnitřní a vnější. Mezi vnitřním a vnějším je především časový vztah: vnitřní se zvnějšňuje, stává se vnějším, tudíž vnitřní příslušné (své) vnější předchází. Toto časové předcházení vnitřního před (příslušným) vnějším není záležitostí perspektivy, nýbrž je na perspektivě nezávislé. Věc je však komplikována tím, že (pravá) událost může k tomu, jak se stává a tedy zvnějšňuje, použít materiálu, který zbyl po zvnějšnění jiných událostí (tedy reliktů jiných událostí). Kromě toho náleží ke všem pravým událostem (snad s výjimkou primordiálních, záleží na tom, jak je pojmeme a vymezíme) reaktibilita, umožňující zapracovat za příznivých okolností do vlastního průběhu jiné (nižší) události dokonce včetně jejich niterné stránky. Vyšší události se proto vůbec nemohou dít (stávat) jinak než v prostředí, v němž se uskutečňují (dějí) také nesčetné jiné události. Právě toto prostředí vzniklá na základě jakési sociability událostí, tj. schopnosti událostí vcházet do kontaktu s jinými událostmi a v důsledku toho se na onom prostředí (jak na jeho vzniku, tak na jeho dalším přetrvávání) podílet. Čas tohoto společenstva událostí nemá však skutečnou svébytnost, není především „absolutní“ v newtonovském smyslu, a není ani „objektivní“ ve smyslu naivního realismu, nýbrž může být z různých perspektiv „objektivován“ (a tedy vždy pouze relativně – zejména je třeba připomenout, že „objektivní“ nejsou žádné místní hranice, pro něž by čas mohl být „objektivován“). Tento čas (druh času) představuje vlastně jen jakési časové pole, vytvářené tím, co se v něm děje, odehrává, tudíž jednotlivými (pravými) událostmi. Od tohoto nepůvodního času je třeba odlišovat naprosto původní časovost (aktivní časování) každé samostatné (pravé) události, která se jednak nutně vždy děje ve směru z budoucnosti do minulosti, ale která – právě pokud je aktivní – ve svých akcích (ve své aktivitě) zčásti míří proti tomuto směru, tj. jde aktivně vstříc přicházejícímu času-budoucnosti, bez níž by se vůbec žádné událost nemohla dít. (Písek, 050210-1.)

Francis Bacon (12)

... It is true, that a little philosophy inclineth man's mind to atheism; but depth in philosophy bringeth men's minds about to religion.
(Essays, „Of Atheism“, www – .)

Koffi Cadjehoun (2007)

Postkantisme
L'ontologie classique représentait l'Etre comme l'explication à tout ce qui est et qui n'apparaît pas immédiatement, soit tous les niveaux de réalité – plus leur lien. L'ontologie postkantienne se réclame des sophistes et de Nietzsche pour entériner le renversement nihiliste : le morcèlement du réel est expliqué par la superposition indéfinie des niveaux de réel. Quant à la pensée du néant, elle montre que le lien s'opère entre les indéfinis niveaux, que l'infini est le lien qui empêche justement le morcèlement indéfini dû à l'ontologie classique de l'apparence.
Publié par Koffi Cadjehoun à l'adresse 01:58 – dimanche 18 novembre 2007.
(Au tours du réel, Saison 3 .)