Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karel Hvížďala (2001)

Cítíte nějaký rozdíl mezi slovy rozhovor a dialog?
Určitě. V dialogu vždycky cítím větší hloubku. Musí v něm promluvit nejen to dia z loga. To „ty“ musí být velice silné. Dialog je pro mě závaznější, rozhovor je povídání na jedno použití. Povedený rozhovor je dialog a dialog je výzva. V dialogu, jak říká Hans Georg Gadamer, není nic dáno předem a povede se jen tehdy, když věc, o které se mluví, převládne nad tím, co se říká.
[„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in:
Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.]

Karel Hvížďala (2001)

… Každé médium, v kterém člověk rozhovor vede, ovlivňuje sdělení jiným způsobem. Rozhovor po internetu by nás zbavil řady mezipoloh, které jsou v dialogu velice důležité.
Vím, jak velkou důležitost mají při rozhovoru partnerova gest, výraz jeho očí, co všechno u toho vyvádí, jak se pohybuje a tak dál. Mou ambicí vždycky bylo tyto neverbální projevy zachytit, nějak je transformovat do jazyka, aby zpovídaná osoba byla co nejcelistvější. Nejmarkantnějším příkladem je asi Pavel Landovský. Ten u rozhovoru hraje, hází rukama a člověk musí všechny tyto aktivita nějak zachytit.
V čem tedy spočívá umění rozhovoru?
Pavel Landovský komunikuje mimoslovně a je to nesmírně důležitá součást jeho osobitého projevu. Chcete-li jeho projev převést do jazyka, musíte nutně vytvořit jinou řeč, než kterou mluví, a gestikulaci a dikci nahradit bohatostí jazyka, aby se mnohovrstevnost jeho projevu přece jen v něčem dala alespoň stopově zachytit.
Výsledek každého rozhovoru je ale vždy bezprostředně závislý na ochotě obou stran prolomit sebeobranu zpovídaného. Každý člověk se za něco schovává. Naprosto zřejmé je to u slavných lidí, kteří mají vybudovaný těžko proniknutelný krunýř image. Při rozhovorech odvedou to, co jim manažeři nebo PR agentury vymyslí.
„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in: Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.

Karel Hvížďala (2001)

Proč jsou podle vás rozhovory dnes tolik oblíbené?
Žánr rozhovoru se v posledních letech napojuje na vlnu takzvané reálné literatury nebo „P-Kultury“, tedy „pravdivé kultury“. V Německu má teď třeba úspěch představení, v němž se čte tříhodinová autentická Himmlerova řeč, v které se zdůvodňuje, proč je třeba zničit Židy. Tento „real“ trend se odráží i ve filmu, architektuře a v módě: je takovou zvláštní kompilací všeho, co tady kdy bylo, a ještě všechno musí být trochu opotřebované, děravé. Němci tomu říkají „Suche nach echter Wahrheit“, tedy hledání pravdivosti. Už ne Dichtung und Wahrheit, ale jenom Wahrheit, abychom citovali Goetha. Tedy jenom pravda, a ne básnění. A rozhovor do tohoto trendu zapadá. a druhé straně se mi zdá, že kromě Práva, kde řádné nezpravodajské rozhovory dělá Saša Kramer, se tento žánr málo pěstuje v novinách.
„Ty“ musí být silné“ (rozhovor s Karlem Hvížďalou, vedl Daniel Hrbek), in: Literární noviny č. 40, 3.10.2001, str. 15.

Francis Bacon (1620)

… Není naprosto žádná naděje, že by se omyly (které převládají a které budou převládat věčně) opravily jeden po druhém samy od sebe (bude-li přitom mysl ponechána sama sobě), ať už že by v rozumu samotném bylo dostatek schopností, nebo že by se použilo pomocných prostředků a opor, jež přináší logika. Je to proto, že první pojmy věcí, které mysl snadno a rychle načerpá, uchovává a vrší na sebe (a z nich pak vyplývá všechno ostatní), jsou nesprávné, zmatené a jsou z věcí odvozeny příliš spěšně. Nemenší libovůle a neustálenost /36/ panuje též mezi pojmy druhotnými a dalšími. Z toho plyne, že všechny metody, jichž používáme ke zkoumání přírody, jsou špatně dány dohromady a nedobře sestaveny, takže připomínají velkolepou stavbu, která nemá žádné základy. …
(6580, Nové organon, Praha 1990, str. 35-36.)
Každá (pravá) událost se jednak „děje“, odehrává ve směru všeho aktivního dění (tj. z budoucnosti přes přítomnost do minulosti), jednak se po ní „ukládají“ jakési relikty jejího již proběhlého dění, z nichž nabýváme dojmu, že se vše „děje“ z minulosti do budoucnosti, tj. že počátky dění jsou minulejší než jejich konce. Tento dvojí možný pohled na dění a tedy na „čas“ není jen záležitostí perspektivy, nýbrž má v obou případech jakési fundamentum in re; nicméně také ona dvojí možná perspektiva má svůj význam a o něčem vypovídá. Blíže se dostaneme k pochopení této podvojnosti, když si řádně uvědomíme její vztah k jiné „podvojnosti“, totiž k dvojí stránce událostného dění, stránce vnitřní a vnější. Mezi vnitřním a vnějším je především časový vztah: vnitřní se zvnějšňuje, stává se vnějším, tudíž vnitřní příslušné (své) vnější předchází. Toto časové předcházení vnitřního před (příslušným) vnějším není záležitostí perspektivy, nýbrž je na perspektivě nezávislé. Věc je však komplikována tím, že (pravá) událost může k tomu, jak se stává a tedy zvnějšňuje, použít materiálu, který zbyl po zvnějšnění jiných událostí (tedy reliktů jiných událostí). Kromě toho náleží ke všem pravým událostem (snad s výjimkou primordiálních, záleží na tom, jak je pojmeme a vymezíme) reaktibilita, umožňující zapracovat za příznivých okolností do vlastního průběhu jiné (nižší) události dokonce včetně jejich niterné stránky. Vyšší události se proto vůbec nemohou dít (stávat) jinak než v prostředí, v němž se uskutečňují (dějí) také nesčetné jiné události. Právě toto prostředí vzniklá na základě jakési sociability událostí, tj. schopnosti událostí vcházet do kontaktu s jinými událostmi a v důsledku toho se na onom prostředí (jak na jeho vzniku, tak na jeho dalším přetrvávání) podílet. Čas tohoto společenstva událostí nemá však skutečnou svébytnost, není především „absolutní“ v newtonovském smyslu, a není ani „objektivní“ ve smyslu naivního realismu, nýbrž může být z různých perspektiv „objektivován“ (a tedy vždy pouze relativně – zejména je třeba připomenout, že „objektivní“ nejsou žádné místní hranice, pro něž by čas mohl být „objektivován“). Tento čas (druh času) představuje vlastně jen jakési časové pole, vytvářené tím, co se v něm děje, odehrává, tudíž jednotlivými (pravými) událostmi. Od tohoto nepůvodního času je třeba odlišovat naprosto původní časovost (aktivní časování) každé samostatné (pravé) události, která se jednak nutně vždy děje ve směru z budoucnosti do minulosti, ale která – právě pokud je aktivní – ve svých akcích (ve své aktivitě) zčásti míří proti tomuto směru, tj. jde aktivně vstříc přicházejícímu času-budoucnosti, bez níž by se vůbec žádné událost nemohla dít. (Písek, 050210-1.)

Francis Bacon (12)

... It is true, that a little philosophy inclineth man's mind to atheism; but depth in philosophy bringeth men's minds about to religion.
(Essays, „Of Atheism“, www – .)