Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Francis Bacon (1620)

… Není naprosto žádná naděje, že by se omyly (které převládají a které budou převládat věčně) opravily jeden po druhém samy od sebe (bude-li přitom mysl ponechána sama sobě), ať už že by v rozumu samotném bylo dostatek schopností, nebo že by se použilo pomocných prostředků a opor, jež přináší logika. Je to proto, že první pojmy věcí, které mysl snadno a rychle načerpá, uchovává a vrší na sebe (a z nich pak vyplývá všechno ostatní), jsou nesprávné, zmatené a jsou z věcí odvozeny příliš spěšně. Nemenší libovůle a neustálenost /36/ panuje též mezi pojmy druhotnými a dalšími. Z toho plyne, že všechny metody, jichž používáme ke zkoumání přírody, jsou špatně dány dohromady a nedobře sestaveny, takže připomínají velkolepou stavbu, která nemá žádné základy. …
(6580, Nové organon, Praha 1990, str. 35-36.)
Každá (pravá) událost se jednak „děje“, odehrává ve směru všeho aktivního dění (tj. z budoucnosti přes přítomnost do minulosti), jednak se po ní „ukládají“ jakési relikty jejího již proběhlého dění, z nichž nabýváme dojmu, že se vše „děje“ z minulosti do budoucnosti, tj. že počátky dění jsou minulejší než jejich konce. Tento dvojí možný pohled na dění a tedy na „čas“ není jen záležitostí perspektivy, nýbrž má v obou případech jakési fundamentum in re; nicméně také ona dvojí možná perspektiva má svůj význam a o něčem vypovídá. Blíže se dostaneme k pochopení této podvojnosti, když si řádně uvědomíme její vztah k jiné „podvojnosti“, totiž k dvojí stránce událostného dění, stránce vnitřní a vnější. Mezi vnitřním a vnějším je především časový vztah: vnitřní se zvnějšňuje, stává se vnějším, tudíž vnitřní příslušné (své) vnější předchází. Toto časové předcházení vnitřního před (příslušným) vnějším není záležitostí perspektivy, nýbrž je na perspektivě nezávislé. Věc je však komplikována tím, že (pravá) událost může k tomu, jak se stává a tedy zvnějšňuje, použít materiálu, který zbyl po zvnějšnění jiných událostí (tedy reliktů jiných událostí). Kromě toho náleží ke všem pravým událostem (snad s výjimkou primordiálních, záleží na tom, jak je pojmeme a vymezíme) reaktibilita, umožňující zapracovat za příznivých okolností do vlastního průběhu jiné (nižší) události dokonce včetně jejich niterné stránky. Vyšší události se proto vůbec nemohou dít (stávat) jinak než v prostředí, v němž se uskutečňují (dějí) také nesčetné jiné události. Právě toto prostředí vzniklá na základě jakési sociability událostí, tj. schopnosti událostí vcházet do kontaktu s jinými událostmi a v důsledku toho se na onom prostředí (jak na jeho vzniku, tak na jeho dalším přetrvávání) podílet. Čas tohoto společenstva událostí nemá však skutečnou svébytnost, není především „absolutní“ v newtonovském smyslu, a není ani „objektivní“ ve smyslu naivního realismu, nýbrž může být z různých perspektiv „objektivován“ (a tedy vždy pouze relativně – zejména je třeba připomenout, že „objektivní“ nejsou žádné místní hranice, pro něž by čas mohl být „objektivován“). Tento čas (druh času) představuje vlastně jen jakési časové pole, vytvářené tím, co se v něm děje, odehrává, tudíž jednotlivými (pravými) událostmi. Od tohoto nepůvodního času je třeba odlišovat naprosto původní časovost (aktivní časování) každé samostatné (pravé) události, která se jednak nutně vždy děje ve směru z budoucnosti do minulosti, ale která – právě pokud je aktivní – ve svých akcích (ve své aktivitě) zčásti míří proti tomuto směru, tj. jde aktivně vstříc přicházejícímu času-budoucnosti, bez níž by se vůbec žádné událost nemohla dít. (Písek, 050210-1.)

Francis Bacon (12)

... It is true, that a little philosophy inclineth man's mind to atheism; but depth in philosophy bringeth men's minds about to religion.
(Essays, „Of Atheism“, www – .)

Ladislav Hejdánek (2000)

Když přistupujeme k textu nějakého myslitele, dochází v pozoruhodnému a zásadně významnému jevu, totiž že na jedné straně je naším cílem porozumět, co ten text říká sám, a že toho nemůžeme dosáhnout jinak, než že sami ustavujeme ve svém porozumění to, co ten text „říká“ nám. Ve své nereflektující a nereflektované běžné praxi mezi obojím nerozlišujeme a to, co text říká nám, obvykle ztotožňujeme s tím, co říká sám. Jakmile však obojí rozlišíme, tj. jakmile připustíme, že naše porozumění textu nemusí být vždy správné a že zejména vlastně nikdy není a nemůže být definitivní, vzniká legitimní otázka: jaká je přísně vzato povaha této podvojnosti, a zejména: jaká je povaha toho, co text sám říká, a to bez ohledu na to, zda jsme mu dobře porozuměli? Jak se vlastně k tomu, co text sám říká, tj. k jeho „smyslu“, dostáváme? Máme snad tento smysl „před sebou“ již v tom okamžiku, kdy před sebou máme sám text (a ten eo ipso vlastně beze smyslu, bez významu)? Jistě je přece každému zřejmé, že tomu tak není: „před sebou“ přísně vzato můžeme mít např. jen papír, potištěný nějakými znaky (písmeny). To znamená, že smysl textu není dán oněmi písmeny, nýbrž je v nich zachycen jen „zašifrovaně“. Bez znalosti šifrovacího klíče ten text nemůžeme ani přečíst, tj. můžeme mít jen podezření resp. hypotézu, že jde o text (např. když máme před sebou řadu znaků, které vůbec neznáme a v nichž se vůbec nevyznáme, že jde o text v neznámém jazyce a psaný neznámým písmem, zejména ve starém, již „mrtvém“ jazyce). Porozumět textu znamená tedy proniknout k jeho „významu“ či „smyslu“, který s jeho vnější (předmětnou) podobou byl spjat při vytváření (psaní) textu, ale k jehož smyslem se nemůžeme setkat přímo, nýbrž jen tak, že se o jeho pochopení aktivně a tudíž „pokusně“ pokusíme. A proto výsledek tohoto našeho pokusu nikdy nebude (a nemůže být) definitivní resp. definitivně a „absolutně“ platný.
(Praha, 000609-1.)