Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
František Šmahel
(1968)
Co však Chelčický a ideologové jednoty bratrské ? Poté, co již opatrněji posuzujeme možnosti a podmínky permanentního revolučního boje, přestáváme Chelčického literární pozůstalost měřit jen aspektem revoluční aktivity a pasivity. Zdá se však, že zatím jen vyčkáváme, až někdo jiný objeví v tomto svérázném mudrci jednoho z nejoriginálnějších českých myslitelů všech dob. Co je však podstatné, Chelčický nestojí mimo předchozí reformní proudy, on je svým způsobem syntetizuje a činí životaschopnými v nových podmínkách. Nejinak si však počínají i mluvčí jednoty, kteří naplňují českou reformní ideu novým obsahem. Skutečnost, že jednota i její představitelé byli namnoze z konfesijních důvodů idealizováni, nabádá k opatrnosti, nebrání však vidět jejich pozitivní snahu o eticky principiální přístup k sobě samým i ke společnosti, nemluvě již o jejich významu pro českou kulturu 16. století.
(Vzdálená minulost husitství, in : 3272, Naše živá i mrtvá minulost, (osm esejí různých autorů), Praha 1968, str. 67.)
vznik lístku: duben 2002
Ladislav Hejdánek
(1990)
Ferdinand de Saussure provádí rozlišení mezi řečí, jazykem a mluvou (česky, 105-6) tak, že říká: „Jazyk je pro nás řeč minus mluva.“ (Zároveň se vyhýbá pojmovému vymezení pod záminkou „sterilnosti“ takového podniku: „snažili jsme se přitom vyhýbat se sterilním slovním definicím“ – jako by „sterilní slovní definice“ byla jediným možným řešením a jako by de S. neznal jiné pojmové zpřesnění a vymezení). Kdybychom nějak podobně chtěli stručně a schematicky vyslovit svůj přístup, mohli bychom říci: Řeč je pro nás jazyk minus mluva. Není to zajisté o nic přesnější, protože ani zde nejde o pojmové upřesnění, ale něco se tím přece jenom naznačuje. Jazyk totiž nikdy není jenom mluva, ačkoliv mluva je právě to, co je všem jazykům (přesně: jazykovým projevům) společné. Ale jazykový útvar, tj. promluva, vždycky může něco říci, kdežto mluva poukazuje k mluvení: můžeme vidět nebo dokonce slyšet, že někdo mluví, ale nerozumět, co říká (neslyšet, co říká). Už z toho je zřejmé, jak nás jazyk (český) upozorňuje na to, že jazyk se spravuje něčím dalším, co už není součástí ani složkou jazyka, totiž právě řečí. Jazykový projev je možný jen v řeči resp. v souladu s řečí, tedy tak, že „mluvíme“ řeči po srsti, nikoliv proti srsti. Jestliže tedy k řeči náleží, že – ač sama nic „neříká“ – umožňuje, aby člověk v promluvě něco o něčem říkal, znamená to, že řeč představuje jakýsi nový, rozlehlejší „svět“, tedy že jde o „svět řeči“, ve kterém se dostává „k slovu“ každá skutečnost onoho „světa věcí“, ale ještě i mnoho dalších skutečností, ba dokonce i neskutečností. Člověk pak „bydlí“ v tomto světě řeči a jen jeho prostřednictvím a přes něj se vztahuje ke světu věcí.
(krouž. 90-124; Praha, 901203-1.)
vznik lístku: červenec 2003