Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Xaver Šalda (1935-36)

… Co je znakem velkého díla slovesného? Právě to, že i po smrti autorově žije svým samostatným životem; že doby pozdější odhalují v něm stránky a podoby, kterých neviděli jeho vrstevníci; že pozdější doby vkládají si do něho pomysly a představy, na něž snad ani nepomyslil autor a o nichž se mu vůbec nesnilo. Veliké dílo slovesné po smrti svého tvůrce stává se do značné míry znakem, symbolem, šifrou, pod niž se utíká a pod níž se nám po prvé představuje i mnohá snaha a tendence přítomnosti a doby nové. Komenský jistě nemyslil, když kreslil zmatky, nesrovnalosti, nerůdnosti, nesmysly světa, na nezaměstnanost, ale kdyby žil v dnešní době, je více než pravděpodobné, že by i této vrcholné sociální disharmonie použil k dokreslení chaosu světa bez Boha. …
(Dopis prof. F. Žilky a má glosa k němu, in: 7424, Zápisník VIII, 1935-36, Praha 21994, fotoreprint, str. 197

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)