Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1991)

01 Etiku budeme chápat velmi široce, takže do ní zahrneme celý svět lidských aktivit. Budeme trvat na tom, že i takové aktivity člověka, které se zdají být záležitostí výhradně technickou, jsou vždycky zapojeny do širších kontextů, v nichž nutně nabývají kvalit morálních a etických. Základní otázky etiky tedy sahají všude tam, kde člověk a žije a něco podniká: v politice, ve vědě, v umění, v soukromém životě, všude.
02 Kategorický imperativ Kantův má základní vadu, totiž že počítá s tím, jako by mravní nárok resp. výzva platila (nebo mohla platit) pro všechny stejně, že tedy může být formulována obecně. To je však problematický a přímo vadný ,metafyzický' předpoklad. Skutečná výzva je vždy konkrétní a adresná, tj. je orientována na určitý subjekt a do jeho určité situace, přičemž ovšem kontext této situace je významně respektován. To znamená, že ona výzva, pokud je vskutku platná a tedy pravá, je ve své konkrétnosti a adresnosti vždy jedinečná a situační, nepřenosná na jiný subjekt a na jinou situaci. Proto také je kategorický imperativ Kantův tak dokonale formální a bezobsažný, čímž se fundamentálně liší od skutečných (pravých) výzev, které jsou plné smyslu a tedy obsahu, ale zůstávají bez „formy“, dokud je nezaslechne a dokud jim neporozumí oslovovaný člověk. (Praha, 910827-1.) %
[05.09. 09.30-11.30 přednáška (něm.) „Überlegungen über einige Grundfragen der Ethik in Anknüpfung an Masaryk, Rádl und Hromádka“]
(asi v Dejvicích, bude ještě upřesněno) (Praha, 27.8.1991 – 910827-1.)

Josef Bohuslav Kozák (1930)

...
Jinak ovšem dopadne úsudek čistě teoretický. Prospěch a štěstí patří k nejsubjektivnějším pojmům. Bentham budoval na jejich bezprostřednosti: každý ví, kdy je šťasten. Tak zcela správné to není: lidé se často vmyslí a vemluví do zcela imaginárních bolestí. Ze subjektivnosti vede jen /43/ jedna cesta. Ukažte lidem, co jest jejich pravým prospěchem a které cesty radosti nelze chváliti se stanoviska mravního. Tato selekce, pro niž nutno míti měřítka a pravidla odjinud vzatá než ze subjektivních citů, jest vlastním problémem etiky.
(5680, V boji o duchovní hodnoty, Praha 1930, str. 42-43.)

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Etika se nepochybně musí zabývat také zvyky a mravy, ale nemá-li „degenerovat“ na pouhou etologii jednotlivých lidských společenství, musí tyto zvyky a mravy posuzovat, tj. hodnotit z mravního hlediska. V čem však toto mravní hledisko spočívá? Tak jako v přístupu k živým bytostem lze za „pokrok“ považovat přechod od morfologie k etologii (neboť to znamená přechod od pouhého popisu k většímu porozumění), je třeba vidět zásadní pokrok v přechodu od orientace na zvyky a mravy a jejich popisování k orientaci na zásady (principy, normy atd.), ale je to jen první krok k většímu porozumění pro to, čemu říkáme „mravní jednání“. Chybný moment můžeme vidět především v tom, že s touto orientací na „principy“ je potlačen nebo marginalizován ohled na to, že jde o jednání a chování, tedy na to, co se děje, zatímco ony principy a normy bývaly „uchopovány“ jako z mravního dění a jeho situačnost vyňaté, od situací abstrahované (takzvaně „obecně platné“). Jinak řečeno, chyba tu spočívala (a spočívá) v tom, že tak je zcela vyřazován čas a časovost. Na druhé straně ti, co důraz na čas a časovost podržují a podtrhují, dělají jinou chybu, totiž že mravní otázky, problémy relativizují a že si tak jakoby udržují od toho, čím se zabývají, jakousi nepřípustnou distanci. V etice však takové distance není možná: etik musí sám také hodnotit – a to znamená: „přiznat barvu“.
(Písek, 111019-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Aristotelés chápal a zařadil etiku jako praktickou vědu (rozumí se filosofickou disciplínu). Je ovšem vážnou otázkou, neměla-li by být etika spíše chápána jako „věda poietická“. Mezi „praxis“ a „poiésis“ je velký rozdíl. „Praxis“ se už etymologicky vztahuje k „pragma“, tedy k něčemu věcnému, předmětnému, k nějaké věci, která tu už je a s níž se něco „dělá“, „podniká“, s níž se nějak zachází, zatímco poiésis znamená mnohem víc než pouhé „dělání“ ve smyslu zacházení s něčím již daným, totiž tvoření, vytváření něčeho nového, někdy dokonce básnění. Etika by tedy neměla být chápána jako aplikování nějakých daných příkazů (či zákazů), nýbrž jako naplňování něčeho, co dáno není, co však se má v životě uskutečnit a uplatnit jako něco, co sice „není“, ale co „má být“, co se „má stát“. A toto rozlišení by mělo platit nikoli pouze pro etiku jako příslušnou disciplínu, nýbrž pro etičnost každého jednání a chování, tedy pro sám „ethos“, který každé systematické reflexi a tedy příslušné disciplíně nutně předchází. – Vlastně by to mělo být chápáno pro všechny oblasti „konání“: platí to tak v životě jednotlivce i v životě obce, platí to v umění, ve filosofii, ve vědách, prostě všude. Etika a „etičnost“ v chování a jednání není výjimkou ani v jednom, ani v druhém směru. A když ji dobře pochopíme, je to právě „etičnost“, která má a musí představovat základní rys každého „dělání“.
(Písek, 120307–1.)