Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

František Palacký ()

Svoboda jest ovšem ten největší dar boží, kterého člověk si přáti může, ona jest podmínkou nejen blahobytu, ale i samé ctnosti a důstojnosti lidské; neboť smýšlí-li a jedná-li kdo dobře ne ze svobodné vůle, ale z donucení, pak nesmýšlí ani nejedná dobře. Avšak i svoboda sama, vedouc častěji k různění nežli ke spojování, žádá jistou míru pro sebe, nemá-li ploditi nejednotu a nesvornost, kterážto ne bez příčiny sluje hříšným jejím dítětem.
Slované všichni bývali od jakživa svobody více milovni, nežli jiní národové; ba toužili po ní a hověli si v ní až přes míru, podrobujíce se autoritě i sebe potřebnější vždy jen neradi a jako by z donucení. Sám kořen slova našeho „svoboda“ svědčí, že ji předkové naši pokládali hlavně v tom, aby každý byl především sám „svůj“, sám o sobě a pro sebe. Ale může-li člověk vůbec býti cele sám o sobě? může-li obejíti se na dlouho bez jiných lidí? Ovšem, kdyby jako jiná zvířata rodil se a uměl hned po narození pomáhati sobě a starati se o sebe sám, tak aby od jiných chován a vychováván býti nemusel: mohl by také oblíbiti sobě a vésti život pouze zvířecí. Ale pak by nebylo u něho ani řeči o vzdělanosti a pokroku, aniž o působení chvalném neb slavném jakémkoli. Jen ze spolupůsobení a ze vzájemné pomoci rodí se každá nauka, každý zdar obecný, každý pokrok humanity. A může-li kde jaký spolek utvořiti a udržeti se bez řízení a návodu jedněch ke druhým, či bez podřízení se jedněch pod druhé, t.j. bez autority? Sám rozum a samo svědomí učí nás všímati sobě a následovati jak příkladu, tak i návodu těch, kteří ve věcech obecných nabyli širší zkušenosti a rozhledu prostrannějšího.
(O roztržce v národu českém [1875], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Začnu citátem; vyšetřovatel řekl: „Nikdy neteoretizuj dřív, než poznáš fakta.“ To je v mnoha, snad ve většině případů užitečná „praktická“ rada, ale chyba je v onom slově „nikdy“. Jsou případy, kdy teprve neověřená „teorie|“, tedy spíše hypotéza, nám dovolí (nebo umožní) některá fakta vůbec uzřít, vůbec si jich všimnout. Souvisí to ovšem především s tím, že faktů jednak neznáme nikdy dost a že i těch, které známe nebo můžeme zjistit, je tolik, že najít ta pravá, tj. vskutku významná, relevantní, vyžaduje selekci, je nutno je vybrat, tj. rozpoznat od těch ostatních, zbytečných (resp. pro náš cíl nepotřebných). Obvykle je aktuální kontext (věcný i „subjektivní“) natolik zřejmý a dokonce jednoduchý, že o něm ani nemusíme uvažovat. Ale pokud tak učiníme, ukáže se, že určité podmínky či předpoklady toho, abychom vůbec něco rozpoznali jako „faktum“, jsou vždycky „dány“ námi nebo spíše jsou „závislé“ na nás, na našem zájmu a na našich nejen vědomostech, ale vůbec na myšlenkové přípravě a jejím vybavení. Že tomu tak je a dokonce být musí, nám objasní – ovšem až dnes (nebo možná „zítra“) podrobnější rozpoznání nejrozmanitějších cest, jak se tzv. informace o vnějším světě dostávají do našeho vědomí, aby mohly být „zpracovány“ do podoby poznatků, tedy také tzv. „faktů“.
(Písek, 140605-1.)