Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jean Brun (1961)

Les mathématiques traitent des êtres immuables mais non séparés (les figures des êtres immuables par leur essence, mais ils ne sont pas séparés car il n´y a pas de figures séparés de ce dont il y a figure, ni de nombres séparés des choses nombrées; cf. Phys. II 2 193 b 22 sq.); la physique traite des êtres qui on en eux-mêmes un principe de mouvement et qui sont par conséquent des êtres mobiles et séparés les uns des autres; quant à la métaphysique, elle s´occupe de l´Etre immobile et séparé (cf. Méta. E 1 1026 a 13; K 7 1064 a 28).
(6514, Aristote et le Lycée, P.U.F., Paris 1961, p. 51.)

František Palacký ()

Nevím, kdo první pronesl tu větu, jakožto výklad ponětí o státu, že prý „stát jest společnost mocí chráněná“, ani nechci dávati se do zpytování, má-li definice tato všecky potřebné logické vlastnosti, je-li … Ale vyznati se musím, že výklad ten dobře se mi líbí z té příčiny, poněvadž nepouštěje se ani také do mnohostranného rozbírání ponětí o společnosti, chci jen obrátiti pozor na to, že není společnosti jakékoli bez ouvazku právního, který drží dohromady oudy její, že tedy podstata její záleží v jisté míře práv a povinností, vztahujících se k jistému počtu osob. Z toho následuje, že v ponětí společnosti již obsažen jest moment práva vůbec, a že tudíž ve výkladu nahoře podaném o státu zahrnují se zjevně nejen oba hlavní působcové jeho, právo totiž i moc, ale i oučel, pro kterýž se působí, t. bezpečí všech společníkův neboli občanův. /
Stát tedy vůbec jen tam vzniknouti a trvati může, kde společnost jakákoli, malá nebo veliká, mocna jest chrániti, a, jak se samo sebou rozumí, také uchrániti se naproti všem jiným buď osobám neb společnostem. Nemá-li tedy který stát dosti moci čili síly, aby mohl i doma udržeti a pojistiti vládu práva, i odolati každému násilí z ciziny naň se valícímu, přestává býti zvláštním státem, a buďto rozpadá se na více států neodvislých, anebo musí podniknouti pod jinou vyšší jednotu státní. Míra tedy státní jednoty může býti velmi rozličná, dle okolností času i místa, jak totiž kde obec která stačí odolati vůlí i silou svou vůli a síle kterékoli jiné obce, jí se dotýkající. Ve starém Řecku i ve starém Slovansku mohlo trvati množství státův drobných, pokudkoli neměli činiti nežli se sousedy sobě více méně rovnými; jakmile ale počali dotýkati se jich státové prostrannější a mohutnější, ku př. tam Peršané, Macedoni, Římané, zde Huni, Avarové, Karolingové atd. musili i oni buďto podnikati skrze federaci pod jednotu státní vyšší a mocnější, aneb ztratiti dokonce samostatný byt svůj. I Čechy mohly uhájiti samostatnost a nezávislost svou, pokud obklíčeny byly státy jim v síle více méně rovnými, jakové byly Polsko, Uhersko a Německo nespojené. Za naší doby ale centralisace světová, množící se více a více, nedovoluje netoliko utvoření se, ale ani dlouhého trvání státův nevelikých, zvláště uprostřed pevniny Europské etc.etc.
(Zůstalo nedopsáno, poprvé vyšlo in: Radhost III, 255-256.)(Politický aforismus o státu [1848], in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, S. 7-8.)

František Palacký ()

… Dále o tom mluviti nechci, an bych sotva ubrániti se mohl trpkých reflexí; doložím jen, že co tu vynáším na jevo, nemá nikoli do sebe půvabu novosti, jelikož ve smyslu tomtéž měl jsem čest již po dvakrát vysloviti se veřejně ve sněmovně panské ve Vídni (21.června i 27.srpna 1861), jakož dosvědčují zápisky její stenografické. Nevážím já sobě výčitky, od protivníkův tak často činěné, že vždy ohřívám a opakuji tytéž řeči již zastaralé. Stáří pravdy sahá nad stáří všehomíra: jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jak mile poznána bývá.
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Nakolik se fyzika může i do budoucna opírat o matematiku?
Fyzika, jak ji známe, se zásadně ve všech svých teoriích opírá o matematiku. Co v této věci znamená akcent na nepředmětnost? Bude se do budoucna muset fyzika obejít bez matematiky? Nebo alespoň nějaká část fyziky? Anebo bude potřeba vymyslet a vybudovat nějakou nepředmětnou matematiku? A co by to bylo? Anebo bude matematika navždy pracovat předmětným způsobem, přičemž budeme muset vždycky dávat pozor na to, jak její předmětná schémata aplikujeme? V textu je naznačeno, že pojmové myšlení nemusí být nutně vázáno na předměty; platí to i pro matematické myšlení?
Body k odpovědi:
1. Co to znamená, že se „opírá“ – a že „zásadně“? Fyzika budovaná pouze na matematice (když zaměním to „buduje“) by nebyla fyzikou (a vlastně by nebyla možná). Teorie „superstrun“ (zatím diskutovaná) je prý pouze matematická, a fyzikální interpretace (opět zatím) není k dispozici. To však mutatis mutandis platilo i pro starší „teorie“, i když nebyly původně vynalezeny čistě matematicky. Matematika je tedy určitý druh „jazyka“, kterým se dá vyjádřit velmi mnoho z určitých oblastí „reality“. Ovšem matematik si může vymyslet leccos, co se na „realitu“ aplikovat nedá (něco z toho se však tu a tam může někdy později hodit). Stručně uzavřeno: matematik pracuje s „umělými“, říj. „konstruovanými“ předměty a předmětnými souvislosti, ale zároveň se může „nepředmětně“ (teď v jiném než mém smyslu) vztahovat i k předmětné skutečnosti reálné (přičemž sama není s to kontrolovat, zda to, k čemu se takto vztahuje, se vztahuje k realitě našeho univerza nebo ne). V tom se matematika podobá filosofii, která si v zásadě také může vymýšlet nějaké „své světy“, jež nemají s „reálnou skutečnosti“ mnoho společného (eventuelně téměř „nic“ – pak záleží na tom, zda to „nic“ budeme považovat za součást skutečnosti nebo ne, a v jakém smyslu).
2. Je tedy třeba si postavit otázku, jakým způsobem je vůbec možné, aby fyzika zkoušela aplikovat nějaké matematické „teorie“ (koncepce atd.) v rámci oblasti, k níž sama matematika (přesněji ovšem matematici, ale zůstaneme u oboru) principiálně nemá přístup. To znamená otázku, co to je ta FYSIS, která sama není ani číslo, ani není číselně kvantifikovatelná, ani nějakým, geometrickým schématem postižitelná? Fundamentálním rozdílem mezi „předměty“ matematickými (čísly, geometrickými nebo stereometrickými obrazci a útvary – pochopitelně i multidimensionálními atd.) a „předměty“, jimiž se zabývá „fyzika, jak ji známe“, je dějovost a časovost. Kvantifikace a matematizace je ovšem možná i tady, ale dějovost a časovost nemůže být ani popřena, ani jako taková uchopena (děj musí být rozkouskován, čas změněn na sérii „bodů“ v nichž se nic neděje (Zénón) nebo je „kvantován“, aby se tomu mohlo zabránit. Atd. Takže závěr: fyzika se ani v budoucnosti nebude muset (dokonce ani moci) obejít bez matematiky, ale svou hypertrofovanou posedlost kvantifikacemi a matematizací bude muset začít vyrovnávat pěstováním konceptů, metod a nové formy „vědeckosti“, kterou nechala politováníhodným způsobem atrofovat. Taková „nová fyzika“ se bude muset nově a jinak zabývat takovými problémy, jako je „čas“ (event. různé druhy času), dění (nejen pozorováním „změn“ a jejich kvantifikujícím „popisem“), akce a re-akce, tedy reaktibilita a její úrovně i „prahy“ atd. (další bude zmíněno později, protože i na to se tážete).
3. Nikdy bych nechtěl odsuzovat ani matematiku (vždyť to je můj původní obor!), ani žádnou jinou disciplínu k nějakému „navždy“ (filosofové jsou na to bytostně alergičtí, protože to příliš často slýchali ze strany theologů: „pouhý lidský rozum“, který má své nepřekročitelné hranice, apod.). Vždy ze zkušenosti je velmi dobře známo, že kdekoli nějaká velká koncepce přestane fungovat, je dříve nebo později nasazeno obrovské úsilí, aby byla vybudována nová a lepší. Takže samozřejmě i matematikové si budou muset osvojit stále větší a lepší dovednosti, s jakými budou myšlenkově pracovat se svými nesčetnými nepředmětnými konotacemi, jakmile si nechají říci a dojít, že už teď mají v jejich myšlení obrovskou důležitost, kterou si však nikdo dost nepřipouští a proto ji ani koordinovat nemůže.
(Otázky a odpovědi k setkání s Ariány 4. 7. 08 – č. 2,3.)
(Písek, 080703)